Syn

Tiché, pomalé, veľavravné.... Vo filme sa pekne a nenásilným spôsobom rozoberie téma vyrovnania sa so stratou blízkeho človeka a odpustenie. Všetko nasnímané z pohľadu hlavnej postavy, čo zákonite vtiahlo do deja, ako keby som Olivierovi práve vypadol z auta. A to pocit reálnosti a neodbytnosti deja ešte viac umocnilo. Silný nadpriemer. 85/100 (08.03.2020)

Bezchybné, v tom smyslu, že v tom nic nepůsobí jako vyspekulovaný, "jen" zachycení jedné "obyčejné" životní epizody, přitom ale maximálně působivě podáno, mimořádně civilně, přesvědčivě, autenticky...a ve výsledku "dramaticky". Mohlo by se zdát, že ten nevzrušivý, monotónní způsob snímání nevzbudí větší emoce, u mě to bylo, a věřím, že to tak bylo míněný, přesně naopak, v tom navenek obyčejnym filmu bylo emocí až až, akorát bez toho, aby nám je vnucovali režiséři a herci, ale abychom je cítili naprosto "normálně", jako by šlo něco naprosto všedního. Takže typická "dardenovština", vydestilovanej styl na padrť, a prostě dobrý. (22.04.2012)

Zvláště smutný film o zvláště smutných věcech... Třicátník (který vypadal jak můj otec šedesátník) je zajatcem své introvertce a pohnuté životní události, smrti svého syna. Z ní ho má vyvést (chtělo by se napsat osudové?) setkání s jeho vrahem - ovšem život tomu chce jinak... Ručně snímaná kamera, pozvolná dynamika, absence filmové hudby, realistické cítění, psychologický drobnohled...tak trochu manifest Dogma 95, ale ve francouzském podání... Pěkný, pomalý, psychologický film. Podobné filmy: Dítě, Umění plakat, Revanche (13.10.2008)

Snímek pomalý, běžící takřka uspávacím tempem. Koukáte a máte dojem, že se vlastně vůbec nic neděje. A přesto se nenecháte ukolébat k spánku a jste zvědaví, jak se vyvine vztah mezi truhlářským mistrem Olivierem a mladým učněm Francisem, jenž se právě vrátil z vězení, kde si odpykával trest za zabití Olivierova syna. Jeden z nich od počátku ví, s kým má tu čest. Druhý se to má teprve dozvědět... (29.10.2008)

velmi pomalá expozice, jakou jsem po Slibu ostatně předpokládal, postupně odhaluje prostý příběh vnitřně napjatý k neúměrnosti. film komponovaný takřka výhradně v detailech, snímaný ruční kamerou, znemožňující kýženou orientaci v prostoru, rozpoznávání ulic, budov, místností.. s téměř eroticky příjemnou dominancí násilím soustřeďuje divákovu pozornost na hlavní postavu jako středobod filmu v celém jeho měřítku. jsem nucen vstoupit do jeho nitra, jsem nucen sledovat vnějšek právě odtud, jsem potěšen touto intimní blízkostí, jakou film dokáže zprostředkovat pouze zřídkakdy. ruční kamera bezděčně šmátrající po tělech postav jako nedočkavý lidský zrak – můj zrak, těkající z přirozené nutnosti po nesouvisejících objektech. nepředvídatelné, přesto očekávatelné! důvodem je dokonalá vyváženost. balanc a soulad souvislé formy s niternými pocity, distribuovanými hercem, jehož prostřednictvím, nejen skrze identifikaci, ale radiací tématu v celém poli filmové formy se dostávají i k nám, divákům. pochopení! přirozený způsob nastavování napětí jeho kondenzací a osvobozením – jako kdybyby snad ani nesešlo na tom, v jakých momentech, jako kdyby se takové emanace citu vzpíraly jakékoliv předpovědi, a proto jsou opodstatněné v jakémkoliv momentě, na čem jediném záleží je, aby vůbec nastaly. uvolnění napětí uspokojuje tužby po dramatizaci a odpovídá nevyzpytatelnosti a neutěšitelnosti duševního stavu. nádhera. film nepotřebuje dramatičnosti! drama je mu samotnému vlastní. napětí. neuhasitelný zájem vzbuzený u diváka. přichází i odchází v jisté míře závislosti také na rytmu. a něco mi říká, že pokud se film jeví jako tvůrci pouze iniciovaný a do plného rozkvětu vzrostlý vlastními silami podle přirozenosti přírodního živlu, jde o něco příbuzného genialitě. (18.01.2011)