Hunger Games: Balada o ptácích a hadech

Asi úplně zbytečný prequel k sérii Hunger Games. Sledující osudy mladého Coriolanuse Snowa jak k lásce a šílenství přišel. Osobně jsem ten přerod od romantického teen dramatu k survival hororu, který se ovšem neodehrává v aréně, vůbec nějak nečekal. Nesedlo mi to, díky tomu je film až přehnaně dlouhý a nové herecké obsezení mi nesedlo. Blyth je takový divně uslizlý a Rachel Zegler (ačkoli je její hvězdná trajektorie na vzestupu) vůbec nemusím. Zbytečně dlouhá a rozplyzlá snaha přiživit se na známé značce. (04.03.2024)

Hunger Games som sa dlhodobo vyhýbal, nie som totiž cieľovka a nálepka teen/young adult dystopie ma nelákala. S prequelom som to riskol a neľutujem. Rozhodne to nie je žiadna teen zábava, ktorú by nemohli doceniť aj dospelí diváci. Chémia medzi hlavnou dvojicou funguje perfektne (Rachel Zegler mi ihneď padla do oka) a prerod Coriolanusa ma bavil a držal v napätí. Plot je síce pomerne jednoduchý (nie však plochý) a film mohol byť o desiatky minút kratší, ale inak milé prekvapenie. 7/10 (16.11.2023)

Tento prequel nespĺňa štandardy stanovené predchádzajúcimi dielmi Hunger Games, ponúka nevýrazné zobrazenie pôvodu Coriolana Snowa, ktorému chýba ostrosť, pokiaľ ide o rozprávanie jeho príbehu a vývoj jeho postavy. Problém je aj, že mi vôbec nezáležalo kto umrie v aréne. Hlavná predstaviteľka je moc strnulá a tým stráca autentickosť. 5,5/10 (03.03.2024)

Balada o ptácích a hadech příliš nesází na akci, ale především postavy, dialogy a ukázku toho, jak okolní vlivy zvládají vyvolávat vnitřní zlo. Režisér Francis Lawrence se vrátil do světa Hunger Games a natočil solidní prequel, který v rámci výpravy pracuje s faktem, že se skáče 64 let před start původní série, zároveň má štěstí na casting (především na ústřední dvojici) a zvládá fungovat jako uspokojující adaptace, která má rozhodně své mouchy a například po audiovizu Návrat do Panemu přesto zvládne uspokojit a naznačí, že jde pořád o dostatečně zajímavý svět, který by šlo nadále prozkoumat.... (14.11.2023)

Důvěryhodnost příběhů o odporu utlačovaného lidu lze vždycky určit dle toho, jak onen prekariát je vykreslen. V tomto případě je to spontánně na country tančící dav mladých krásných, umouněných lidí (jakože tvrdě pracují rukama), co pijí moonshine ze zavařovaček. Případně si můžeme jít odpočinout do chudého bytu o jedenácti pokojích a čtyřicetimetrovém lobby, ve kterém se tři nájemníci ale musí dělit o jednu sušenku, protože jsou na dně. Jojo, rozhodně za tímhle filmem stojí tým lidí, kteří si s chudobou, útlakem a těžkou prací užili svoje. Mimoto ale tento prequel i tematicky přesluhuje myšlenku o opresi skrze spektákl, která ještě mohla být aktuální před nějakými patnácti lety, kdy byly obscénní reality show tématem dne, ale v době, kdy je pozornost lidí rozfragmentovaná mezi algoritmicky individualizovaný obsah, působí nějaká dystopická vize zlého ošklivého státu, držící lid svorně přikovaný k obrazovkám u nějakých gladiátorských her, jako dědeček automobil. Na všechno ostatní je tady pak ohavný bezpohlavní vzhled celého filmu, stereotypní charakterizace naprosto úmorného množství postav či dialogy, které nikdy nejdou mimo přímý děj, takže nemůžeme mít pocit, že se v tom světě mimo něj něco skutečně odehrává. Výsledkem je regulérně jeden z nejdelších filmů na světě. (14.02.2024)