Tár

Nejvíc ze všeho mi to dává smysl jako vcelku důvodně odtažitý záznam rozpadu osobního i profesního světa vysoce funkční aspergerky, pro niž jsou lidská citová hnutí a vnitřní pochody nečitelné - její vlastní nevyjímaje - a která nemá žádný klíč k rozumění druhým a ani nevnímá, co jim svou vlastní nečitelností a svou neschopností je vnímavě číst působí, přičemž jí nezbývá nic jiného než svůj svět komplikovaně a namáhavě udržovat pohromadě za pomoci manipulačních mocenských technik a ignorování signálů - anebo aspoň udržovat v druhých lidech (kolezích, partnerce, donorech) zdání, že její svět pohromadě drží, i když ve skutečnosti je v něm ztracená a neví kudy kam, bez vnitřního vedení.... Od prvního záběru na tu neurotickou postavu naučenou hrát svou roli,  aniž by se v nitru měla oč jasného a srozumitelného opřít, je ale jasné, že se to musí rozpadnout. *** Klíčová scéna, z níž vysvitne její aspergerství, je pro mne ta, kde si v závěru filmu v domě svého mládí se zřejmým sebedojetím, sebepotvrzením a fixací pouští videozáznam, kde maestro vysvětluje, že hudba nám umožňuje prožívat pocity, které neumíme pojmenovat, v nichž se nevyznáme, a posvěcuje nám, že je v pořádku něco cítit a přesně nevědět co. Hudba je tedy pro ni dostatečně nejasně artikulovaná, a přece precizní forma, aby se s ní mohla ztotožňovat, nacházet se v ní i ve své ztracenosti a zároveň díky její výlučnosti i unikat, excelovat a posilovat svůj sebeklam - a lze spekulovat, zda se tím náhodou neřadí do jednoho klubu s obdivovanými předchůdci, kteří klasickou hudbu (komponování a/nebo dirigování) využívali z podobné potřeby. *** Todd Field zde rozhodně originálně zpracovává posud málo vyčerpané téma života vysoce funkčních lidí s poruchou autistického spektra a jeho zpracování je stejně přiléhavé jako znepokojivé, protože není jasné, nakolik tomu sám rozumí a nakolik se v tom všem stejně jako jeho ústřední postava nevyzná. *~ (25.11.2022)

Tu musím s pokorou priznať, že subjektívne hodnotenie nezodpovedá objektívnej kvalite diela, ktoré vyzerá presne tak, ako ho chcel Field nakrútiť a vyčítať mu niečo by nemalo zmysel. Že nemám vzťah (zatiaľ) k vážnej hudbe? Že tak nerozumiem niektorým dialógom vedeným väčšinou dvojicou postáv? Moja chyba, nedá sa nič robiť. Každopádne si Cate za svoj excelentný výkon zaslúži tohtoročného Oscara a neviem si predstaviť, kto iný by ho mohol dostať. Jej postava je nesympatická a sympatická zároveň a táto ambivalencia súvisí aj s tým, že s ňou strávime celú predlhú stopáž. To by mi liezol na nervy asi aj najväčší sympaťák. (31.01.2023)

Cate Blanchett hrá svoj charakter orchestrálnej dirigentky skutočne oduševnene, o tom žiadna. Je fantastická. Ale... to je stále málo na kvalitný komplexný zážitok. Ten sa u mňa nedostavil a celkom ma to mrzí. Zlé nastavenie? Neviem, každopádne Tár úplne nie je tou snímkou, ktorá ide divákovi naproti. Vlastne, už len svojim desaťminútovým úvodným dialógom a celkovou (v tomto prípade až vražednou) dva a pol hodinovou minutážou, vôbec. V porovnaní s inými hudobnými filmami za ostatné roky (Whiplash, Sound of Metal...) nedokáže nezainteresovaného diváka dostatočne pohltiť a zabezpečiť jeho prirodzené vnorenie do témy. Škoda, tešila som sa na ňu. (07.02.2023)

Stoprocentní artový film pro velmi okrajové, až otrlé publikum, protože divák, který zvládne tohle pomalé tempo plus neobvyklou režii plus dlouhé, občas nicneříkající scény plus nadpozemskou atmosféru plus přepálenou stopáž a ještě si to navíc užije, ten je podle mého názoru už opravdový fajnšmekr. Toto je totiž opravdu jeden z těch hutných a těžko stravitelných filmů, kterému dominuje samozřejmě výborná Blanchett, ale od kterého jsem podle traileru čekala něco docela jiného, vypointovanějšího a ani nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem byla mystifikována, že je to inspirováno skutečnou osobou, což asi nakonec vůbec nebylo. No, moc mi ten film prostě nedal, ač si umím představit, že někteří si budou čvachtat. Má to určitě větší míru psychologické přidané hodnoty a sonduje to hlavní postavu hodně do hloubky. Můj cup of tea to teda ale nebyl. (20.06.2023)

Po toľkých chválach a nomináciách na prestížne ceny som sa na tento film celkovo tešil. Nielen kvôli zaujímavému námetu, ale aj na Cate Blanchett, ktorú mám v obdobných dramatických rolách skutočne rád. Bohužiaľ, Tár nesplnilo moje očakávania a na môj vkus tam bol až príliš výrazný psychologický rozmer, ktorý doslova pohltil všetko ostatné perspektívne v tomto filme. A pritom to prostredie orchestrov, ale aj súkromia svojskej dirigentky Lydie malo obrovský potenciál. Značnú časť filmu som mal pocit akoby sa to chcelo podobať atmosférou na Black Swan, no nejako to nebolo ono... Avšak vidím, že ostatných to nadchlo oveľa viac ako mňa a sú doslova unesení týmto kúskom Todda Fielda. Na mňa to žiaľ nezabralo :( Škoda. (12.01.2023)