Černý déšť

Prvých 15 - 20 minút tohto čiernobieleho japonského filmu ukazuje ako vyzerala Hirošima tesne po výbuchu. Ulice plné mŕtvol, zmrzačených ľudí, hromady tehál a prachu. Táto časť je naozaj zaujímavá , ale horšie je to potom s prostrednou časťou v ktorej sa ľudia snnažia vyrovnať so situáciou.Sledujeme bežný život dedinčanov a tragédia sa spomína iba okrajovo. Samo o sebe to nie je zlé, ale vzhľadom na dobrý úvod som čakal scény hrôzy a skázy. Záver bol ale opäť výborný. Pri scéne kde si dievča pred zrkadlom pri česaní vytrhne chumáč vlasov , ma zamrazilo. Aj táto scéna a aj záver celkovo ma presvedčili a vyvážili celkový dojem. 80%. (21.10.2010)

"Threads" zrejme nič netromfne, pričom ukážkovo podaný dopad tragického činu na ľudskú existenciu + zamýšľanie sa nad rozhodnutím zhodiť atómovú bombu na civilistov, nakoniec stačilo "len" na priemerné hodnotenie. Tie dve hodiny "neušli" ako voda, nemá to také grády, no stále je to slušná záležitosť v rámci "žánru" .. (11.04.2022)

O čem se vypráví -- nikoli o samotném dni, kdy byla zničena Hirošima, ale o letech poté. Lidé se prodírali městem těsně po výbuchu a padal na ně hustý černý déšť. Důraz není na vypjaté chvíle katastrofy, ale na to, co jsou nyní běžné dny. Rutina dnů je oddělována pohřby přeživších, lidé se navenek zuby nehty snaží tvářit zdravě, dokud se nezhroutí a nepropukne vážná fáze nemoci z ozáření. Běžný život je a není banální: všichni jsou poznamenaní, velmi poznamenaní na těle i na duchu. /// Dost silné vyprávění o rodině, která přežila, ale nemá žádnou budoucnost. Výtečně černobílé zpracování. Bohužel, všechny stránky filmu skvělé nebyly. Možná, že japonský způsob vystupování na veřejnosti je v přímém konfliktu s herectvím vůbec, co se týče dávání emocí najevo. Herec tedy, když má předvést například zoufalství, žal, bolest, pominutí smyslů, nezná míru a napálí to na 500%, takže co má být smutné, je směšné, co má být směšné, je trapné. Bolístka nikoli jen tohoto filmu, čest výjimkám, tedy gigantům japonského herectví. Co se týče délky, přepálená zase tak moc není, to postupné navršování a šourání se má něco do sebe... (25.11.2012)

Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. (21.09.2010)

Ačkoliv se z Trumana za rozkaz svrhnout atomovky dělá arcilotr, před jejich svržením s dostatečným předstihem  Japonsko varoval, že USA mají zbraň nebývalé síly ať kapituluje a složí zbraně. Japonci na to nereagovali a nereagovali na to ani po svržení bomby na Hirošimu. Přitom ti co na místo dorazili z okolí jako první byli naprosto šokováni tím apokalyptickým výjevem. Musela to odnést ještě Nagasaki aby generálové a Hirohito pochopili a docvaklo jim... Když se hovoří o obětech, nemluví se paradoxně o zachráněných životec a byly to právě obě atomovky, které je ušetřily. Statisíce amerických vojáků při vylodění, na lodích v letadlech, miliony japonských zfanatizovaných a propagandou vystrašených civilistů v samotném Japonsku. Taková se odhadovala bilance ztrát. Proti tomu Normandie by byla je heřmánkovým odvarem co se týče ztrát na obou stranách. Samozřejmě, že v obou městech to nejvíce schytali civilisté... Ale bohužel civilisté jak v Německu tak v Japonsku umožnili aby se k vládě dostalo to co tam bylo... Dnes se ze všech postižených bombardováním dělají oběti, ale položme si otázku jak by se ti civilisté chovali v případě, že by Německo nebo Japonsko vyhrálo válku? Proto je mi vždy těch prostých lidí jako v tomto filmu líto, uvědomuji si ale i to B. Že to jejich země vyvolaly válku a zkázu nepředstavitelných rozměrů. Mimochodem viděli jste někdy když z rádia zaznělo, že je konec války reakce spojenců? Tu radost, výskání, házení čepic, objímání, slzy únavy, dojetí a radosti... A v tomto filmu když božský Hirohito přečetl projev o kapitulaci? Nic. Žádná reakce. A to už mleli Japonci z posledního a smyčka se utahovala víc a víc. Tokio vysmahly B-29 do základů a z Marian startovaly den co den k drtivým úderům na japosná města...     Pro mne byl film zajímavý v mnoha ohledech. Jednak samozřejmě snahou ztvárnit bezprostřední následky po odletu Enoly Gay. Ale líbil se mi i ten kouzelný tradiční  japonský venkov se svojí architekturou a svatyněmi, který je dnes už v moderním Japonsku tak vzácný. Muselo být složité v rámci tradic provdávat dívku u které hrozilo, že má nemoc z ozáření. A samozřejmě bylo šílené sledovat, jak si smrt vybírá svoji daň dávno po válce. Jak nahodile a někdy i nečekeně rychle. Tohle je velmi silný film. Jeho poslání je jasné. Varuje aby se lidstvo probralo a atom už nikdy nepoužívalo. A ono k tomu asi nikdy už nedojde, protože dnes už jsou lepší zbraně. Bez jaderného spadu a devastujícího žáru při uvolnění obrovské energie při štěpení jádra... Jinak doporučuji k přečtení knihu lékaře Mičihiko Hačiji - Deník z Hirošimy.  Dávám za 4 malé kapříky. * * * * (13.08.2021)