Balada o Narajamě

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)

Nádherně děsivý a krutý film o řešení seniorské otázky v jedné venkovské komunitě. I když některé scény mi přišly trochu na efekt, Imamurovi se podařilo vytvořit neopakovatelný obraz společenstva, které se musí smířit s velmi přísnými pravidly, aby si uchránily své holé životy. I když je mnohdy těžké se s nimi smířit. Cesta na vzdálené vrcholky hory je jen jedno z nutných zel, které se však změnilo v legendu, která vyžaduje pevnou víru. Právě poslední půlhodina, která s minimem slov a s maximální výmluvnosti obrazu ukáže pravou podstatu vztahu obyvatel k tomuto mýtu uhrane svojí mrazivou poezií. A když do toho přijde sníh, člověk rázem s bolestí pochopí blahodárnost tohoto symbolu. A film, který nezná jakékoliv přikrášlování a čisté city dokáže v pár minutách z člověka vydolovat prostýmni prostředky nefalšované dojetí. Nejde o nic jiného než o dotek mistrovského díla, které v člověku dokáže rezonovat po řadu let. (29.09.2010)

Zpracování literární předlohy téméř jako etnologický nebo přírodopisný film, čtenář evropského literárního naturalismu by našel bez problému umělecké paraely v evropském umění. Samozřejmě evropský rolník 19. století nežil tak primitvním způsobem života (ačkoliv polští pozitivisté a ukrajinští realisté tamější zemědělský lid zobrazovali patřičně syrově). Druhá, symbolická rovina - odchod na věčnost neboli Narajamu - mi přijde ještě aktuálnější než v 50. letech, kdy text předlohy filmu vznikl. (31.12.2012)

Další krásná ukázka japonských filmařských schopností, kdy z celkem obyčejného příběhu je vytvořeno neskutečně silné drama, kterému ještě předchází ukázka toho, jak je možné žít tam, kam se většina lidí nikdy nedostane. Člověk je neskutečný tvor a hlavně jeho psychika je zvláštní. Snímek "Balada o Narajamě" to předvádí s výtečnou bizarností. (21.12.2015)

Ďakujem veľmi pekne, ale myslím si, že práve túto Baladu o Narajame, už v žiadnom prípade nepotrebujem nikdy vo svojom pozemskom živote vidieť znovu, keďže bola na mňa asi príliš 「ťažkým sústom」 , skrátka, poriadne silnou kávou, ktorá mi väčšinou nebola extra po chuti, čiže z nej najskôr mám len akési rozporuplné - chuťové poháriky, keď by sa mi možno tiež patrilo si dať zrovna v tomto momente za jeden poriadny pohárik so saké, a to na celkové odpočinutie si, jednoducho sa trochu odreagovať po tomto extrémne vyčerpávajúcom počine, no musím sa následne priznať, že vôbec neholdujem pitiu alkoholu, a tak to budem musieť vyriešiť nejakým inakším spôsobom... • Totižto, japonskému režisérovi Šóheiovi Imamurovi, buď išlo najviac konkrétne predovšetkým o to, aby ma proste neustále šokoval svojimi mimoriadne explicitne-živočíšnymi obrazmi, alebo chcel byť iba čo najviac brutálne-úprimným z jednotlivo prezentovaných naturalistických scén bez akejkoľvek cenzúry, a či dokonca taktiež jestvuje i tretia možnosť, spočívajúca v podobe, že predsa z každého rožku trošku, nakoľko skombinoval obidve tieto formy? • Nebudem síce bližšie špecifikovať to, čomu sa vlastne zväčša 『venovali』 tieto nesympatické postavy (čím nechutnejší, tým lepší), ktoré vskutku stvárnili dosť sympatickí herci - Akinobu "Ken" Ogata & Sumiko Sakamotová, ako prosto vydarený synátor Tacuhei a jeho nemenej podarená matka Orin z nemenovaného「barbarského kmeňa」 , naprosto odrezaného od akejkoľvek vyspelejšej civilizácie. • Prvých zhruba 100 minút, sa zvyčajne jednalo o neuveriteľne autentické obrazy, ničím a nikým neprikrášlené, čo bolo pre mňa obzvlášť náročnou exkurziou do hlavného epicentra tohto diania, pričom cca 30 minút pred koncom, bolo zase podľa mňa - úplne najideálnejších, i keď som opäť nebol ušetrený o maximálny dôraz takéhoto prostredia, v ktorom sa odohrávalo kľúčové vyvrcholenie filmu, o čom v podstate celý čas priamo pojednával. • Zrejme som sa vtedy konečne zbavil týchto všetkých barbarov, lebo v tejto zlomovej sekvencii, ostali už iba dvaja títo barbari, ktorí odišli na TO legendárne m-i-e-s-t-o, odkiaľ už teda niet pre jedného z nich žiadneho návratu. • Divák by sa mal určite vyzbrojiť dostatkom svojej trpezlivosti, ktorej bude potrebovať neúrekom. Už si môžem nakoniec vydýchnuť, že to mám za sebou, ale znova by som sa na to nedal sám od seba nahovoriť, lebo by som musel opäť absolvovať to, čomu sa inak širokým oblúkom vyhýbam, ale nie vždy sa to ale podarí... (11.02.2023)