Osvětim

Film, pojednávající o životě v nejhrůznějším místě na světě - Osvětimi, byl natočený už dva roky po skončení války. Možná i proto se jedná o film se silnou dokumentární a velice realistickou hodnotou, žádný z pozdějších filmů takto věrně nezachytil úskalí vězňů (v tomto případě především vězeňkyň). Poláci, kterým se během války stala největší křivda, dokázali mistrně zachytit hořkosti Oświecima, jiný národ by se jen těžce mohl do takovéto atmosféry vžít. Poláci nehráli, oni to prožívali (a někteří možná i vzpomínali, co před dvěmi lety zažili na vlastní kůži). (01.10.2012)

Rané zpracování tématiky koncentračních táborů právěm patří k nejsilnějším zobrazením nezobrazitelného. Určitě je to krátkým časovým rozestupem, který přenesl mnohé z traumatické zkušenosti na plátno. Jakubowská se vdala cestou polodokumentárního zachycení, které do značné míry obětuje dramatickou zápletku a vykresluje celý mikrokosmos tábora. Neopomíjí přitom hierarchické vztahy mezi vězni ani důraz na absurdní momenty. Přesto nakonec získává převahu tradičnější zápletka s tajnou odbojovou organizací a i přes působivé ztvárnění prostředí a atmosféry přeci jen film využívá řadu zjednodušujících prvků a kontrastů - především v pojetí postav německé elity. V dobovém kontextu určitě má určitě film místo na vrcholu evropské kinematografie, přesto musím vzít v potaz, že jen rok předchází Daleké cestě, která téma pojala daleko radikálněji a i přes výraznou stylizaci vyzněla jako autentičtější výpověď, která skutečně stahuje hrdlo. Přesto je výborné, že existují dva téměř bezprostřední obrazy této temné temné kapitoly moderní civilizace - civilní zachycující skrze pronikavé detaily vnější pravdu a expresivní uchopující otázku holocaustu skrze ponory do nejvnitřnější zkušenosti. (04.05.2014)

Hned dva roky po konci 2. světové války se nám nabízí možnosti podívat se do jedné z mnoho hrůz, které tato válka nabídla, koncentračního tábora. A rovnou do toho nejhoršího, Osvětimi. Místo, ve kterém se bude odehrávat nespočet dalších snímků v letech následujících. Mít tedy šanci podívat se na něco, co je tolik blízké době, kdy se události opravdu odehrály, považuji za jedinečné. Celkově tu máme pohled na ženský tábor, ve kterém přímo režisérka pobyla. Film sice příliš nezaujme, není v něm taková distance, odpor k nacistům, jaký bych čekal, přesto se jedná určitě o zajímavou zkušenost. Sledujeme hierarchii tábora, to jak funguje vedení, vztahy mezi uvězněnými děvčaty, a nejvíce zarazí to, jak se k sobě mohou chovat i přes fakt, že v tom jsou všichni spolu. 70% (06.10.2021)

Wanda Jakubowska (auterka filmu) prezila Auschwitz a film bol dokonceny v roku 1948..  Taktiez sa nejedna o dokument, dokonca ani ako doku-drama neobstoji. Je to proste dramaticke dielo, ktore je vzhladom k teme a osobnej skusenosti auterky konstruovane s maximalnym respektom. Styl filmu je nevyrazny a nestrhava na seba zbytocnu pozornost. Forma prirodzene ustupuje obsahu.  Nikto neprehrava a tazko hladat vyraznejsi stylisticky prvok, mozno s vynimkou obcasnych heroickych podhladov typickych pre sovietsky vojnovy film.  K SOC-RES naivite samozrejme nesklzava, taktiez sa vyhyba patetickemu vydieraniu Spielbergoveho magnum opus. Inymi slovami, vsetky ostatne filmy o holocauste posobia ako exploitacia. Taktiez si dovolim tvrdit, na rozdiel od inych recenzentov, ze je film s ohladom na svoje dobove ukotvenie tematicky odvazny. Nielen celkovym nametom (prvy film o holocauste), ale i mikropribehmi obsiahnutymi v jednotlivych scenach. Otvoreny koniec ako ceresnicka na torte...  TRVE KVLT! Doporucujem! (19.01.2023)

První hraný snímek, který ukazuje prostředí, koncentračního tábora v Osvětimi. Režisérka a scénáristka Wanda Jakubowska zažila sama na vlastní kůži, jaké to je být v tomto pekle na zemi, avšak jako politická vězenkyně, pracovala jako fotografka a měla tedy poněkud lepší podmínky než běžné vězeňkyně. Film, ačkoli využívá autentické lokace a stejné oděvy, které měly opravdové uvězněné ženy a dívky, nezachycuje přesně tábor takový, jaký ve skutečnosti byl. Tak např. ve scéně, kdy jsou francouzské ženy odváženy ke spálení, zpívají Marseillaisu, což nebyla úplně normální věc, ve většině případů spíše křičely hrůzou, než aby zpívaly svou hymnu. Autorka se tedy raději zabývá tématem odboje, než přímým popisováním největších odporností v dějinách lidstva. I s tímto tématem si film bohatě vystačí a ve výsledku se jedná o velmi pozoruhodný snímek, který realisticky líčí osudy vězenkyň odlišných národností i postavení. (20.06.2017)