Fontána

Přechválený a nadhodnocený film, který je mnohem prostší (nejen narativními postupy, ale i svým myšlením), než jak se tváří. Fascinující obrazy a zvuky ve službách jednoho zdánlivě složitě odvyprávěného mýtu, jenž nakonec zklamává svou doslovností a paradoxně i obyčejností svého vlastního finále. Zcela nesouhlasím s přívlastky "komplexní" a "filosofický", protože když se v tom člověk trochu hnípe, opravdu objeví až přílišnou jednoduchost. Což by nevadilo u obyčejného filmu (Rekviem za sen), ale u spirituální cesty za podstatou všehomíra to prostě ruší. Audiovizuálně opojné, herci skvělí, intimní momenty vesměs odzbrojující. O to víc mrzí ladně zastíraná prostota. 70% (02.03.2007)

Fontána je slovy rozhodně nepopsatelný filmový zážitek. Jde o vyjadřování se k otázkám, které trápí lidstvo již od úsvitu dějin, skrze mix esoterické vizuální básně s Kubrickem šmrncnutým Tarkovským. Je třeba ji spíše vnímat pocitově než-li klasickým způsobem. Struktura vyprávění je až nápadně podobná knize Odlesk Boží slávy od Romaina Sardoua, ale komu by to vadilo, když to i zde funguje tak dobře. Nikoli však perfektně. Po skončení ve mě zůstal těžko definovatelný pocit, že jsem právě mohl viděl něco velkého a zcela výjimečného, kdyby mi však tvůrci dokázali tento zážitek (v případě Fontány spíše prožitek) zprostředkovat (i) niterně naplno. Nejvyšší hodnocení si tudíž Aronofského opus magnum po prvním zhlédnutí nezaslouží, ale nevylučuji, že ho v budoucnu nakonec i udělím. Již jen kvůli tomu, že Fontána mi prostě nechce z hlavy ven. ♫ Hodnocení OST: 4/5 (09.03.2007)

You do. You will. Fontána je dalším z filmů, o kterých spolu můžeme mluvit hodiny a hodiny, které budeme hodnotit stejně vysoko, a prostě si nebudeme rozumět. Nebudu proto řešit věci, které jsou čistě moje věc a jenom shrnu fakta, která nejde vykládat jinak než jediným způsobem - Hugh Jackman bez přípravy zasazuje nečekaně silný úder a ve své roli/svých dvou/svých třech rolích je pokaždé jiný a pokaždé jedoucí na plný kotel. Rachel Weisz mě naprosto zatloukla do země a rozdílnost její "Dare not pity Spain!" aristokratické panovnice a dnešní "obyčejné" ženy je ještě markantnější než u prve jmenovaného pána. Aronofsky velmi dobře odhadl stopáž a jeho těžce niterný a místy těžce komorní film je tak stravitelný bez nějakých významnějších obtíží. Obrazové ztvárnění je jedním slovem úžasné a hudba Clinta Mansella je dvěma slovy taktéž taková, např. z Death Is The Road To Awe přímo odpadávají kusy osudovosti. Spojení všeho výše uvedeného je co do počtu mrázů přeběhlých po zádech v mém žebříčku hodně vysoko, pročež "Behold - another 100% movie!" (25.07.2007)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Zázrak se nekonal, ani filmová událost. Ne že by se mi film nelíbil, ne že bych neocenil hudbu, scénář, vizuální styl, ale: O umírání a vyrovnávání se s ním byly natočeny i hezčí a citově silnější filmy, ńapř. Cena za něžnost. Lítání k mlhovině jsem už tuším viděl u Kubricka ve Vesmírné odyseji (pravda, bez bubliny) a starobylé civilizace už objevoval Indiana Jones a mnozí jiní. Nejsilnější tak pro mne byla Fontána v zamilovaných scénách z přítomnosti ("Vše je v pořádku", pohledy na vlasy, házení sněhovou koulí, milování ve vaně, důvěra v dopsání poslední kapitoly knihy...). Vše bylo tak hezky naaranžované, esoterické, filozofické a nadčasové, že... že jsem dostal chuť na pořádný western. Trailer: http://www.csfd.cz/film/116226-fontana-fountain-the/videa/ (16.02.2009)

Už od matematických orgií v Pí a depresivního výletu v podobě Requiem for a dream se Aronofsky stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů. Stejně jako ostatní příznivci jeho tvorby jsem s napětím očekával, jestli Aronovského nový přírůstek bude jen komerční propadák nebo audiovizuální skvost. Pro jednoho uspávací nuda, pro mě spirituální cesta, která mně něčím připomínala Zlatou stezku Paula Atreida z Children of dune. Už samotná přítomnost Hugha Jackmana zajistila určitou kvalitu. Brad Pitt je sice dobrý herec, ale při pomyšlení na to, jak leze po stromě bych před sebou měl spíše Twelve Monkeys a šplhající opici. Příběh odehrávající se ve třech časových rovinách plných lásky - také bych své milé šeptal "Together we will live forever." a honby za nesmrtelností byl celkem pochopitelný, po chvilce se i sám divák mohl začít orientovat a tušil na čem vlastně je. O hudebním doprovodu Clinta Mansella se není třeba ani zmiňovat, v mém playlistu tento OST vládl snad několik měsíců a skladbu "Death is the road to awe" považuji za jednu z nejlepších vůbec. Tato skladba navíc v kombinaci s vizuální stránkou konce spirituální cesty filmu tvoří čirý orgasmus, který se musí zažít na vlastní kůži. Tento film byl navíc první, na kterém jsem byl v kině po návratu svého zraku do stavu zdravého jedince. I když dobrovolně si nechat namířit laser do očí a cítit přitom lehký zápach tavení vlastní rohovky, může jen blázen. Tedy The Fountain pronikla skrz mé oči až do mé duše. Kdo viděl, prozřel, nebo zůstal dále slepý. Jediný fakt, který mě při projekci tohoto filmu zamrzel, byl ten, že se nejmenovaný multiplex uchýlil k promítání v jednom pidi sále a kdejaké béčko je možné zhlédnout na velkém plátně s kvalitnějším ozvučením. Tento film by si to jistě zasloužil. (10/10) (11.03.2007)