Palindromy

tento film mě absolutně nesedí jako film, sice do odpadu to má dost daleko, ale děj je naprosto nezajímavý, neustálé střídání hereček je otřesný, jediný co na mě docela zapůsobilo, bylo téma potraty, ale to je jediný, co mě nějak uzemnilo, a to je sakra málo, od tohoto filmu si nic dobrého neslibujete naprostá ztráta času. (15.12.2010)

Jednoznačně nejúchylnější a nejradikálnější Solondz. Až si myslím, že to trochu přehnal s dávkováním své umělecké vize na úkor koukatelnosti. Film je dost nevyrovnaný, některé pasáže jsou ani ne tak nudné, jako spíše ubíjející. Nápad nechat hrát hlavní hrdinku šest různých hereček je výborný a skvěle poukazuje na lidskou povrchnost ohledně fyzického vzezření - divákovo sympatie a antipatie vůči hlavní postavě se s každou změnou herečky znatelně proměňují - v jednom momentě až téměř v pravý opak předchozích. Promyšlená struktura filmu jakožto palindromu nabádá k tomu, aby byl opakovaně viděn jak od začátku, tak od konce. Film je tvořen scénami, které lze zcela rovnocenně uchopit jako černohumorné anebo jako výsostně tragické - záleží na osobnosti diváka a jeho duševním rozpoložení, ke které z těchto variant se v každém z individuálních případů přikloní, což ve výsledku znamená širokou škálu ambivalentních diváckých reakcí a pohledů na celý film. Jako příklad uvádím tuto repliku (zde jsem se já přiklonil k humornosti): Last year, our special daughter Monika ran away... and she didn't even have any legs. She wanted to return to her birthplace in India... poor child she didn't even make it as far as India Tennessee.. (02.08.2012)

Šel jsem na to hlavně ze zvědavosti. Zajímalo mě, jak si režisér poradí s tím, že v každé části hraje hlavní postavu dvanáctiletou Avivu, která je posedlá myšlenkou mít vlastní dítě, jiná herečka. A bohužel to jako celek nedopadlo nejlépe. Místy je to matoucí a nepřehledné, ale najdou se tam i velmi povedené scény (např. v domě křesťanských sirotků). Sečteno potrženo, celkem zajímavý a hodně ujetý experiment. (06.11.2005)

„Minulý rok naše skvělá dcera Nainika utekla a... dokonce ani neměla nohy. Chtěla se vrátit do svého rodného města v Indii. Ubohé dítě. Nedostala se ani do města India v Tennessee.“ Nevím, jestli se mi zpočátku jenom nepodařilo naladit na humor snímku (nepopírám), nicméně krom trochu směšné absurdity mi film přišel po určitou dobu především hodně smutný. Změnilo se to až s nástupem Sluníčkové mámy a spol., kdy se do plachet Solondzovy bárky opřel svěží vítr v podobě velmi jízlivého, ale zároveň docela dost zábavného cynismu, který filmu pomohl i přes drobná zakolísání doplout až do zdárného, v mých očích parádního závěru (konkrétně úplně poslední záběr dokázal opravdu uhodit hřebíček na hlavičku). Nápad s měněním představitelek hlavní hrdinky byl zajímavý (v duchu moudra: „Lidi vždycky skončí tak, jak začali. Nikdo se nikdy nezmění. Myslí si, že ano, ale nezmění se.“), hlavně jsem ale oceňoval užití hudby (které se pak podařilo režisérovi v jeho pozdějším snímku Černý kůň dovést takřka k dokonalosti). A tričko „Look. He likes you.“ si asi budu muset sehnat. Škoda té občasné nevyrovnanosti a střetů vážných chvilek s těmi cynickými, místy to dřelo. Za mě slušné 4*. „Ježíši, Pane. Postarej se o nenarozené děti. Zajisti, aby byly v nebi šťastné. Včetně těch, které nebyly v pytlících. Včetně těch, které byly uškrceny, zadušeny, utopeny nebo spáleny. Včetně těch, které byly vytaženy po částech, byla jim useknuta hlava, vypíchnuty oči. Včetně těch, které neměly prsty, uši a nosy, byly bez mozku nebo bez srdce. Amen.“ (09.08.2014)

Todd Solondz se tentokrát umělecky ujal populární voluntaristické teze: Lidé se v zásadě nemění. Jeho film, nahlížející postavy jakožto palindromy, události, jež skončí vícero-méněro tam, kde začnou, je ve věku ideologie růstu, seberozvoje a automanagementu osvěžujícím ujištěním, že ne všichni mají hlavy až po ramena narvané v hnědkách. Aby to bylo jakože fakt jasné, nechává Solondz postavu mladičké Avivy hrát celkem 6 různých hereček - a vskutku, jednomu není zatěžko v tom kolotoči tváří identifikovat jedinou bytost. Kam se kadí Buñuel - ten měl ve filmu jen dvě a jeden nevěděl, kde mu hlava stojí. Kromě obvykle sardonického lamentování na poměry se to hodně točí okolo Solondzova oblíbeného motivu pedofilie. Filmařský labužník dosahuje ještě kontroverznějšího vyznění, než jakých docílil ve svém zatím nejúsěšnějším Štěstí. V zásadě se není co divit, že musel točit za vlastní prachy. Na druhou stranu se Solondzovi nedaří se držet dost zpátky na to, aby některé z událostí nepůsobily kalkulovaně [marilyn-mansonovská rodinka Sunshineových], to už ale k jeho filmům tak nějak patří. Jasné teze a neochota točit filosoficky rozostřenější filmy způsobuje, že nesklízejí takové ovace, jako podobně laděné, ale interpretaci otevřenější bijáky spřízněnce Alexandera Paynea. (28.09.2014)