Otec a otec

Snít o tom, že můj otec je Pierre Richard a můj otec je Gérard Depardieu nemůže být bráno, po skončení tohoto mile komediálního příběhu, jako neúcta ke skutečným biologickým rodičům. Podlehnout toitž citlivě vystavěnému humoru Francise Vebera, upřimným očím Pierre Richarda a přirozenosti Gérarda Depardieuho za podpory další hudební geniality Vladímra Cosmy je přece tak snadné . (03.11.2007)

Vztah otce a syna, mé oblíbené téma. V tomto případě ještě doplněný notnou dávkou nostalgie, protože to byl jeden z mých nejzamilovanějších filmů na kazetě už od mala. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem trávíval u filmů spousty času, protože mám doopravdy hodně zamilovaných filmů z té doby. Není to obvyklá bláznivá, ale spíš rodinná komedie s několika momenty k hlubšímu zamyšlení a pár dojímavými okamžiky. Teda aspoň mě ten konec vždycky dostával, protože i když jsou to oba každý svým vlastním způsobem svérázní chlapíci, k roli nečekaného otce se postavili víc než dobře. Je to prostě taková dospělejší bláznivá komedie. Co se týká formy, ať už herectví nebo scénář nebo režie, nedá se těmto fachmanům naprosto nic vytknout. Kam se hrabou dnešní bláboly z první hollywoodské ligy. (11.08.2007)

V 70. a 80. letech se u nás hodně chodilo na Pierra Richarda. Člověk si tady připadal jako blázen, a tenhle každým coulem sympatický kudrnáč mu dodával uklidňující pocit, že i v daleké Francii je na tom někdo podobně. A k tomu ještě dokázal člověka slušně rozesmát, což se cení vždycky. Z jednoho i druhého důvodu vidím proto tyhle filmy jako nadčasové. Pamětník je zároveň taky rád lehce nadhodnotí, a to bez přílišných výčitek svědomí - nostalgie mu už takto velí. Otec a otec možná není úplně nejlepším filmem Velkého blondýna, ale já ho mám nejradši. Vzpomínka na skvělý rok 1986 (osmnáct je vám holt jen jednou), na návštěvu krnovského kina s přáteli (dávno zmizelými v propasti času), a konečně na samotný film (myslím, že je fakt dobrý) - to všechno dělá svoje. [Dokonce si dodnes pamatuju na předfilm: Byl o Haileyově kometě. Zpívali tam něco jako "blíží se kometa, bude konec světa". Moc pěkné představení to bylo léta onoho, jen co je pravda.] (01.05.2007)

Humor založený na kontrastu dvou otců funguje velmi dobře, aktivní zloduši, kteří pronásledují ústřední dvojici, jsou též velmi zdařile provedení. Ani ten happy end nevyznívá pateticky, takže vlastně krásně zapadá do celkového rámce snímku. Jen místy jako by film ztrácel na tempu a docházel mu trošku dech. (12.05.2012)

Kdybych měl vybrat po Blbci k večeři svůj nejoblíbenější film od mistra Vebera (a pominout Může z Acapulca, kde se podílel jen na původní verzi a nechal se vyškrnout z titulků), váhavě bych vybral asi právě Otce a otce, který možná ještě kapánek (ale je to vážně těžké.:D) překonává předchozí srdcovkovou spoluprací Depardieua+Richarda+Vebera Kopyto (a Hračku...a Blondýny...ach je to těžké, tolik srdcovek.:D) Když se ztratí puberťák Tristan a pravý otec je bábovka, vzpomene si matka, že tehdy chodila ještě se dvěma chlapci. Na scénu tedy přichází investigativní novinář, drsňák a rváč Lucas....a citlivý na deprese trpící opuštný  Pignon žijící s matkou, neúspěšně pachájící sebevraždy...Je to také první postava, kterou kdy Veber jako Pignona pojmenoval....a musím říct, že to je vedle Pignona z Blbce určitě můj nejoblíbenější Pignon a rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších postav Pierra Richarda. Tohoto plachého, milého poetického pána si prostě nejde nezamilovat. Kdekdo v sobě asi má kus citlivého Pignona. Ale zároveň śe mu ani nejde nesmát  a výrazy Pierra při pláči nebo na potvoru propuklém smíchu jsou prostě k nezaplacení (:D)  Už Kopyto je dost postaveno na kontrastu hlavní dvojice a ve druhém plánu se ve svém letním dobrodružství zabývá  otázkami existence štěstí a smůly. a kam až může  smůla člověka zavést.  Otec a otec už ale na kontrastu hlavních postav vyloženě staví, ale funguje to naprosto stoprocentně. Ano, tady sledujeme opravdu neskutečný střet povah (Neplač chlapče, chlapy nepláčou - Jen se vyplač, to ti udělá dobre)/Střet dvou, co se vzájemně trochu nasírají (Máme styčný body - Jaký styčný body? Vy chlastáte, on chlastá. Copak všichni ti, co chlastaj jsou vaši synové?), ale v oba nadchla představa, že by mohly být otcem, pro svého nezdárného chlapečka by se klidně i přetrhly....a kvůli své přehnané snaze a neznamé pravdě  občas tápou (Řekněte mu třeba: my jsme tvůj otec.)  Ale oba by chtěly být otcem a to možná tím nejlepším. A pán Pignon si tím třeba může i něco vyléčit...Třeba je to jeho druhé já.:D (ne tak přišlapnutý a víc svobodný.)....Ve druhém plánu se zde totiž vlastně řeší celková  role otců a Pierrova vzpomínka na házení dopisů otcovi do koše je až dojemná....Otec je otec zkrátka vzacné spojení  jemného humoru, ,rodinné linky...i trocha toho příjemně podaného  sentimentu a chápajícího pohledu na citlivé lidi dohromady.  Hudba Vladimira Cosmy tradičně ani nepotřebuje komentář. Naposledy tento jemný skvost viděn dva dny před  loňským Štedrým dnem na ČT 2. (15.07.2022)