San Babila: 20.00 hodin

Carlo Lizzani bol špecialistom na podobný typ filmov. Jeho hrano-dokumentaristický štýl mu priniesol uznanie, jeho filmy sú neúprosnou sondou do života Talianska konca 60-tych a celej dekády 70-tych rokov. V tomto prípade si vzal na mušku zlatú mládež, ktorí sú sfanatizovaní fašistickou ideológiou. Celý príbeh sa odohráva v priebehu 20-tich hodín na milánskom námestí San Babila. Scéna spontánneho pochodu mladých fašistov po námestí je filmárskym klenotom. Morriconeho hudba je opať skvelá, kamera vynikajúca. Keď sa film premietal v našich kinách v roku 1980 hneď na mňa zaposobil a bolo tomu tak aj teraz. Zvyšujem hodnotenie na maximum. (25.05.2016)

"San Babila" je žel bohu u nás mnohem aktuálnější v současnosti, než před těmi 30 lety, kdy běžěl v kinech. Jednostrannost levičáckého pojetí snímku je evidentní. Přesto je natočen po všech stránkách velmi dobře a psychologie postav působí věrohodně. To platí i o zrzavé kamarádce té party nácků - tak blbá a přitom realisticky ztvárněná slepice se ve filmu často nevidí. Za ní musím nechat tu *, kterou bych jinak ubral za výše zmíněnou tendenčnost. (19.12.2008)

Poté co Dionysos **** uvedl komentář od P.P.P., přidám jen vidění Umberta Eca (Foucaultovo kyvadlo): Začíná to "Tipico di quei tempi: corteo non autorizzato... Typické pro onu dobu bylo, že demonstrace nebyly povoleny, a pokud se nic vážného nestalo, policie jen byla jen ve střehu a kontrolovala (četné byly i uzemní kompromisy), aby levice nepřekročila některé pomyslné hranice vytýčené ve středu Milána... Jedna strana Augustova náměstí a celé náměstí San Babila bylo sídlem fašistů.Pokud tyto hranice někdo překročil došlo k incidentům, ale jinak se nedělo nic; stejně jako při krocení lva. (02.03.2018)

Žánrově je San Babilo politickým panfletem, což ovšem není míněno pejorativně. Je to prostě jen víc politicky proklamativní snímek než žánrový kriminální film. Natočen je ale vysloveně profesionálně, s dobrými hereckými výkony i režií. Politická linie filmu nicméně zaznamenala určité zjednodušení. Film vychází z pozic intelektuální italské levice 70. let, která se stavěla jednak proti establishmentu, jednak byla poměrně výrazně radikální a měla tradiční třídní vidění. Do jisté míry to odpovídá kulturním poměrům v Československu 30. let. Fašisté v tomhle pojetí logicky museli pocházet zejména z kruhů rozmazlené zlaté mládeže, i když sociální realita neonacismu byla už tehdy výrazně jiná a hodně se tam angažovala právě dělnická mládež. Nebezpečná krajní pravice v Itálii, to byly ve skutečnosti radikálně konzervativní důstojníci italské armády a tajných služeb, případně starší pánové z finančních a průmyslových kruhů, kteří s nostalgií vzpomínali na Musoliniho a se sympatiemi koukali na Franka, Pinocheta a černé plukovníky v Řecku. Právě ti ostatně stáli v pozadí likvidace Alda Mora. Zajímavá hudební stránka filmu. Celkový dojem: 70 %. (14.04.2008)

Příznám se, že když byl tenhle film nový, utkvěla mi v paměti především ta holka. Něco takového se opravdu hned tak nevidí. --- Příběh jednoho dne života neonacistické mládežnické bojůvky je výrazně politické dílo. Kulturní revoluce šedesátých let se převalila z univerzitních aul do médií a skoro všude je ovládla. Podle toho film vypadá, je řádně „společensko-kritický“, tj. tendenční. Přesto je zajímavé sledovat, jak intenzivně tehdejší mládež a veřejnost v Itálii prožívala střet mezi socialismem nacionálním a marxistickým. Oba proudy vzápětí sublimovaly v jediný univerzální eurosocialismus a nastala všeobecná duchovní otupělost. Tak teď nevím, co z toho je lepší… (05.09.2011)