Gabby Petito a její příběh

Film o smutném konci jedné influencerky, která chodila s psychopatem. Holka duševně labilní, chlap žárlivý magor, peníze žádné a všude kolem kapitalismus. Jak tohle mohlo dopadnout? Smutný a vlastně docela nepříjemný příběh. Pokud jsou jeho předlohou skutečné události, tím hůře. – Nikdy jsem živou influenecerku neviděl ani nemám účet na žádné sociální síti, kde takové osoby vyvíjejí své influence. O jedné influencerce se mi ale zdálo. - - - Sen o Instagramu (v noci z 8. na 9. března 2023) - - -     Žiji ve městě, které připomíná Alexandrii, jak ji popisuje Lawrence Durrell v románu Alexandrijský kvartet. Na rozdíl od knihy zde však sídlí ještě česká menšina. Bydlím v obrovském paláci z devatenáctého století přestavěném na činžovní dům. Byt mi platí Angličané, protože jsem anglický špion. Samozřejmě od nich pobírám i plat. Nejčastěji chodím oblečený v plukovnické uniformě jednoho latinskoamerického státu, protože to vyžaduje moje krycí identita. Vydávám se za příslušníka svržené vojenské junty, který po politickém převratu emigroval do Egypta. Tím se vysvětluje, odkud beru peníze, protože prchající svržené vlády mají ve zvyku brát s sebou i obsah státní pokladny. Zároveň jsem rozšířil legendu, že žiji v podnájmu u jisté české rodiny. Používám také různé převleky, jako třeba šat muslimské ženy, protože v tom hábitu není z člověka prakticky nic vidět. Navíc se, když na to přijde, umím učinit neviditelným.      Kromě toho pracuji pro jednu českou středoškolskou studentku, rovněž z Alexandrie. Slečna vydává časopis o rozsahu čtyř stran, který vychází jednou týdně. Nazvala jej Instagram a referuje v něm o tom, co minulý týden dělala, kde byla atd. Velkou část zabírají její fotografie z různých míst či akcí, aby všichni viděli, jak je hezká. Já ten časopis distribuuji a ona mi na oplátku poskytuje přátelství s výhodami. Její obdivovatelé jí začali psát vzkazy na zeď školy, kde děvče studuje. Vedení školy v snaze ochránit fasádu budovy nechalo před školu umístit tabuli, na niž mohou čtenáři jejího časopisu přišpendlovat lístečky s reakcemi a vzkazy. Tabule se však rychle zaplní, pročež je třeba starší vzkazy pravidelně odstraňovat, aby bylo místo na nové. Děvče uvažuje o tom, že by bylo šikovné, kdyby se všechna čísla časopisu i všechny zprávy od čtenářů daly nějak archivovat. A kdyby se nějakým způsobem dal sledovat i počet jejích obdivovatelů, bylo by to úplně perfektní.      Jeden muslim viděl, jak jsem se „rozplynul ve vzduchu“ a usoudil z toho, že jsem divotvůrce a umím konat zázraky. Protože zázraků je lidem velmi zapotřebí, začala mě skupina lidí kolem něj hledat. Coby neviditelný sleduji, jak muslimové klepou na dveře oné české rodiny, kde údajně bydlím, a domáhají se setkání se mnou. Obyvatelé bytu se zapřísahají, že kromě nich tam nikdo jiný nebydlí a zvou mluvčího skupiny dál, aby se na vlastní oči přesvědčil. Každopádně jsem na sebe upozornil, což je průšvih.      Posléze se proflákla i moje činnost zpravodajce a Angličané se chystají přesunout mě na jiné působiště, což mě kvůli té instagramové holce docela mrzí. Navíc mi Arabové začali jít po krku. Běžím po točitém schodišti, pronásleduje mě nějaký Arab s bičem z hroší kůže. Vím, že i jediný zásah takovým nástrojem může být smrtící. Arab volá: „Jestli se mi nepodaří tě zabít, než seběhneš to schodiště, zaplatím ti dole za každý můj neúspěšný pokus dvacet dolarů!“ No to je tedy frajer. Vzhledem k mé schopnosti stát se neviditelným bych řekl, že to tomu chlápkovi přijde pěkně draho. Ale stejně je to riziko. Nebylo by přece jenom jistější, kdybych ho zastřelil? Jenže to bych přišel o peníze... (24.10.2023) (méně) (více)