India Song

Musíte si najít dvě hodiny, uvést se do naprostého klidu, dostat do sebe touhu vychutnat si 'náročnější' film, uklidit si kolem sebe, sednout do pohodlného křesla a snad i rozdělat sedmičku vína nebo stylově zapálit doutník či cigaretu s nástavcem. Pak si teprve můžete vychutnat krásu tohoto něžného filmu, který okouzlí nejen svými magickými obrazy, ale i vznešenou francouzštinou většinou v experimentální kontrapunktní zvukové stopě. (26.06.2010)

Je mi líto. Duras může v tomhle snímku používat sebezajímavější filmové nástroje, které většinou jiní tvůrci nepoužijí, ale pokud mi ten snímek nic neřekne, tak mě prostě nebaví a nemohu mu dát vysoké hodnocení. Jenom to, že je snímek experiment a nějak slušně drží pohromadě, pro mě prostě není ukazatelem toho, že se jedná o dobrý film. Jen prostě snaha o umění pro umění. (14.10.2015)

Tak jsem to konečně viděl, zvládl jsem to až do konce a popravdě bych tomu tu třetí hvězdu rád dal, ale to by to nesmělo trvat tak dlouho. I experimenty by měly mít své meze, když nemají dostatek experimentálních nápadů. Tohle je můj druhý film od Marguerite Durasové a obzvlášť tady jsem o ní nabyl dojmu, že je přesně tou intelektuálkou nejhrubšího zrna, jejíž dílům se z nepochopení občas smějí i lidé různým uměním otevření. India Song je hodně volný film snad ve všem - v obraze se pohybují lidé, něco dělají (často něco romantického), mluví jen výjimečně, zatímco zvuk obsahuje mimoobrazové dialogy několika hlasů, které dění komentují a to buď přímo, nebo skrze domněnky a nebo úplně mimo vše. Místy doplňují pozadí všeho, místy zase jedou jen tak na prázdno. A tohle jsou celé dvě hodiny, které jsou mimo to "ozvláštněné" už jen občasnou hudbou a jedním nečekaným silným křikem. Někam do padesáté minuty mě ta naprostá jinakost a vzpoura všemu, co dělá film filmem, bavila, jenže jak to do konce jede stále to samé, začínalo si mě to pak rychle ztrácet a poslední čtvrtinu už jsem netrpělivě vyhlížel závěrečné titulky. Formálně je to přitom velmi zajímavé, především využitím zrcadel v záběrech, které občas tvoří jakoby dva rozdílné světy, do kterých je vidět naráz. Jenže jsem spolu s tím čekal na cokoli hlubšího z toho plynoucí a buď to v tom není, nebo je to tam tak skryté, že se mi to nepovedlo najít. Je to na mě až moc zahleděné do sebe, přehnaně nepřístupné a lehce nabubřelé. Vera Baxterová mě bavila víc, protože v sobě má něco navíc - její nečitelnost je vědomou a hlubší hrou s divákem; ovšem jestli tohle India Song mělo taktéž, v dvouhodinové prezentaci toho samého se to dokonale utopilo, jako ti dva milenci v závěru. Ups, spoiler toho jediného, co by tu mohlo být aspoň trochu překvapivé a dějové, ale věřte mi, že i bez vyspoilerování by vám to bylo fuk... Na děj se tu skutečně nehraje, ale na jeho naprostý rozpad ano. Lepší 2* (17.08.2023)

Táto experimentálna bizarnosť je neskutočne sa vlečúca aj na môj vkus, a to inak pomalé filmy milujem. Namiesto umeleckého zážitku som zažil 2 hodiny utrpenia, aj napriek veľmi príjemnej hudbe. Toto experimentálne dielo považujem za silne nefilmové, teda aspoň ja mám veľmi odlišnú predstavu o tom, ako má vyzerať film. Nefilmové až do tej miery, že ešte dlho po jeho spustení som bojoval s podozrením, že sledujem nejaký chybný záznam,, ktorý ma totálne nesynchrónny obraz a zvuk. Hoci, v kinematografii panuje mimoriadna rozmanitosť v tom, čo všetko je ešte považované za filmové dielo, a to na filmoch milujem. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (04.02.2022)

Okurka jako.¬         Pojmouti se věc dá různě. Okurka na salát, jako pleťová maska, nebo jako dráždidlo otvorů. Marguerite Durasová, krajně výstřední francouzská tvůrkyně 70. a 80. roků 20. storočí, nalézala pojetí naprosto neběžná a odchýlená i od těch nejkrajnějších běžných pojetí. Její adaptace jejího románu Vicekonsul snímkem "India Song" z první poloviny 70. roků je toho zřejmým svědectvím.¬                 Hlavním nositelem významu je řeč, slova pronášená jako útržky z literární předlohy, ve skutečnosti na způsob jednoduchých otázek a odpovědí, bez časové osy, takže k uchopení celku je třeba věnovati jí značnou pozornost. K odlehčení slouží hudba a velice pomalé záběry po celou dobu trvání snímku, s pečlivě propracovanými komposicemi scaen pohybujícími se mezi pomalým pohybem a statickým záběrem. Tato naposled zmíněná, "filmová" část snímku je z pohledu diváka ještě poměrně stravitelná, bráno ovšem pouze jako výseč z celku, kterým je řeč, scaena, hudba, zvuky (šumění stromů, houkání lodě, řev člověka — vždy v kontextu s děným); pořadí podle důležitosti. Pro obdržení zamýšleného výsledného dojmu je potřebí stupně soustředění a vcítění vyloučeného pro běžného diváka.¬                 Snímek je z filmového hlediska zvrácený, jdoucí proti základům filmové tvorby, pro až neuvěřitelné citlivé spjetí všech jeho výše už popsaných složek jej však třeba označiti za zcela mimořádné umělecké dílo, ovšem s nižádnou užitností pro diváctvo a s pramalým významem pro umění a kulturu veřejně pojímané. Mohu jej srovnati s dalším francouzským "nefilmovým" snímkem z té doby založeným na řeči, "Un homme qui dort", podle knihy spisovatele a tvůrce scénáře G. Perece, který ale ani zpovzdálí nedosahuje velikosti a účinu "India Songu", jsoucí příliš deklamatorní v řečové složce a nemnoho propracovaný ve složce obrazové. (11.06.2022)