Legenda o Suramské pevnosti

Znovu sa je na čo pozerať. Hlavne pozerať, lebo zvyšok chápania je len na úrovni útržkov legendy. Dá sa pochopiť , že pevnosť sa rozpadáva, a nedá sa opraviť, kým sa za ňu neobetuje hrdina a jeho srdce bude pevnosť ochraňovať naveky. Príbeh je to gruzínsky, teda perzský, skoro arabský, ale analógia s kresťanstvom je jasná: Jeden obetovaný baránok zachráni celé ľudstvo. Či chcel práve to autor povedať, netuším, ale hovorí to veľmi ťažko zrozumiteľne a jeho obrazom na chuť neprichádzam. (17.08.2015)

Kdyby měl Paradžanov svoji budoucí tvorbu ve stylu Stínu zapomenutých předků, tak by to asi byl jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Jenže jeho fascinoval spíš styl "doslova rozpohybovaných obrazů" z Barvy granátového jablka a v něm pak točil úplně všechny své další filmy. A já se i napotřetí přesvědčil, že není pro mě. Neříkám, že to nemá něco do sebe, to naopak, některé záběry jsou poetické úplně nádherně a samy o sobě fungují skvěle, ale celkově je to spíš jen zajímavé, než aby to byl skutečně silný zážitek. Po filmařské stránce je to naprosto precizní a je vidět, jak velký talent Paradžanov měl a že měl i obrovský cit pro záběr, navíc tu je i jasně srozumitelný příběh (stejně jako u Ašik-Keriba), ale význam některých záběrů mi stejně zůstal skryt, občas ten styl působí příliš samoúčelné a jak už jsem psal, nemůžu říct, že by to bylo nějak zvlášť podmanivé. Určitě na to nezapomenu, ale nějaká síla nebo pořádný dopad na mě se jaksi nekonal. Líbilo se mi to stejně, jako Barva granátového jablka, ale určitě víc, než místy směšný Ašik-Kerib. 3* (23.06.2022)

Jedná sa o sfilmovanú gruzínsku povesť a zamurovaní chlapíka do múru pevnosti. Lenže čiste v štýle Paradžanova, takže možno túto dejovú líniu častokrát ani nebudete vnímať. Budete totiž zavalení pečlivo naaranžovanými zábermi s centrálnou dispozíciou a postavy sa budú neustále na vás pozerať. Čiže opäť niečo na hranici rozprávania a statického výtvarného umenia. Mne tu to rozprávačstvo pomerne chýbalo, Paradžanov však všetko podriaďuje svojmu videniu sveta a my sa mu buď prispôsobíme, alebo máme smolu. Pochopenie diela je bohužiaľ v plnej svojej kráse nemožné, proste kto z nás pozná gruzínske povesti a kto vidí režisérovi do hlavy? (13.08.2015)

Krásný, krásný nahlédnutí do gruzínský duše, všechno je správně a chyby nevadí, Co záběr, to většinou umělecký dílo a nádhernej příběh, i když je pravda, že musíme dávat pozor, abysme všechno stíhali. Skoro nikdy nekomentuju jiný komentáře a hodnocení, každej má nějakej vkus, ale pokud tomuhle filmu dá někdo odpad!, tak nechápu, proč se na to dívá, to ať se radši kouká na Novu. A kdybych si měl rejpnout, tak pokud tomu dá relativně známej "filmovej teoretik" tři hvězdy, tak snad radši tu filmovou teorii ani znát moc nechci. Ale dost žlučovitosti, ať žije Paradžanov! (17.04.2009)

Krásný film o obětech, odvaze a ztrátě naděje a vlasti, natočený podle Gruzínské pověsti. Mnohovýznamové rafinované obrazy, krásná hudba a morální poselství... Dílo bohužel trpí některými pro Paradjanova obvyklými chorobami. Rozvleklost a hlavně zmatenost a nepochopitelnost (Dalo mi dost práce zjišťovat o co zrovna teď jde, ale pro Gruzínce, kteří znají původní pověst, musí být film ještě lepším zážitkem.) Přesto musím doporučit, protože mnoho takových filmů se opravdu nevidí... (04.11.2006)