Ašik-Kerib

Základné porozumenie filmu Ašik-Kerib (Sergej Paradžanov, 1988) nie je nijak obzvlášť komplikované: jeho sujet je vystavaný na princípe štruktúry rozprávky (aj keď s netypicky ozvláštňujúcimi prvkami), v rámci ktorého protagonista vykonáva cestu kvôli svojej milej, počas ktorej je nútený čeliť škodcom aj vlastným pokušeniam. Porozumenie tohto filmu je však komplikované (A) na úrovni jeho kultúrnych aspektov – Paradžanov vytvoril syntézu množstva kaukazských motívov, ktoré sú pre väčšinu divákov neznáme, a to: kultúrnych (tradičná hudba mugam), náboženských (islam, kresťanstvo, zoroastrizmus), geografických (hraničné lokácie medzi jednotlivými krajinami Kaukazu) alebo politických (moderné „zbrane“ pašových žien ako odkaz na azerbajdžansko-arménsky konflikt). Okrem toho do kaukazskej hudby zakomponoval západné skladby Ave Maria (Franz Schubert) a Rondo-Capricciozo (Camille Saint-Saëns). Integráciu týchto motívov interpretujem ako Paradžanovovu snahu vytvoriť celistvé umelecké univerzum, v ktorom hľadá spoločné znaky národných, kultúrnych, konfesných, východných a západných tradícií. Výnimku predstavujú politické motívy, ktoré sú voči tradícii v kontrapunkte. Ďalší aspekt, ktorý komplikuje porozumenie filmu je (B) akási bláznivosť a amaterizmus, kvôli ktorým môže byť film vnímaný ako paródia buď na kaukazskú kultúru alebo na štýl Paradžanova. S touto interpretáciou sa nestotožňujem a zrejme sa s ňou nestotožnil ani Paradžanov, ktorý ku svojmu filmu pristupoval so smrteľnou vážnosťou: podľa vlastného prehlásenia bol po jeho dokončení pripravený na smrť. Onú bláznivosť interpretujem ako implikáciu jurodivosti (t.j. posvätnej bláznivosti) a amaterizmus ako implikáciu insitnosti a pokory, ktorá je základom lásky – etymologicky vzato: „amator“ znamená milovník. Na záver dodám, že napriek nezvyčajnej a ozvláštňujúcej forme, Ašik-Kerib pramení v tradícii: je adaptáciou rozprávky Michaila Lermontova, ktorý ju napísal na motívy tradičného turkického dastanu. (03.07.2015)

Projekce filmu Ašik-Kerab na LFŠ 2007 byla čistá ukázka totální dehonestace filmového umění. Organizátoři kdesi vyhrabali kopii s potlačeným arménským zněním, které bylo překrývané ruským voiceoverem a do češtiny byl film simultáně tlumočen přes sluchátka, přičemž překladatelka se evidentně dopředu nepřipravovala. Výsledkem tak byl neposlouchatelný jazykový mišmaš. Neschopnost (či snad nechuť/nedostatek snahy?) organizátorů sehnat kvalitní kopii hodnou díla tak významného tvůrce, jakým byl Sergej Paradžanov, a zajistit tomu odpovídající překlad, mě tak rozčílila, že jsem se dobrou půlhodinu nemohl na film pořádně soustředit. Samotný Ašik-Kerab pokračuje ve stylu Barvy granátového jablka (Sajat Nova) - tedy jakási filmová obdoba výtvarné koláže. Zdá se mi však, že Paradžanov v tomto případě poněkud ujel, vytváří tak trochu parodii své vlastní tvorby a umělecký zážitek není tak silný jako u jiných režisérových filmů. _____ P.S. Roku 2003 vydala společnost Ruscico DVD s údajně velice kvalitním obrazem a možností nechat film v původním znění a navolit si titulky ze 13 možných jazyků. Viz zde. Organizátoři LFŠ, jděte do prdele! (29.07.2007)

0/10 Lyrický příběh ze středního východu o strastech chudého hudebníka, který kvůli lásce k vyvolené dívce musí odejít z vesnice sehnat peníze, aby ji mohl pojmout za manželku. Cestou se střetává s nejrůznějšími lidmi dobrými i méně dobrými, ale se svým hudebním nástrojem a produkcí je všude vítán s otevřenou náručí, takže si zahraje na pohřbu, na svatbě i pro bohatého šejka, aby se v den její chystané svatby s jiným triumfálně vrátil pro svou vyvolenou. Film není ani tak zajímavý příběhem – ten tam téměř absentuje – ale spíš představením kultury, tanců, zvyků, hudby, oblečení a masek exotického světa na pomezí islámu a křesťanství. K celkovému pochopení symboliky a chování některých zúčastněných mi ale chyběla dostatečná znalost místních poměrů, takže celkový zážitek z filmu byl poloviční oproti podobnému slovenskému snímku Kubo z prostředí mně bližšího. Například „střelba“ z hraček v harému, výměna vousů nebo mrtvý kerib zaházený maňásky jsou jenom zlomkem pro mě nepochopitelných filmových výrazů a domnívám se, že čím dál od místa vzniku, tím to bude s interpretací problematičtější. (26.09.2008)

Nah, tak ani na podruhé jsme s Paradžanovem nenašli společné slovo. Z Ašika-Keriba mám v podstatě stejné pocity, jako z Barvy granátového jablka - je to hezky poetické, originální (takový styl jsem ještě nikde neviděl), má to krásné obrazy, krásnou kameru, pěknou hudbu a sem tam zajímavou scénu, ale celkově mě ten film dokáže leda tak unudit nebo uspat. Kochání se obrazem mě přešlo tak po 10 minutách a začal jsem se nudit, takže jsem pak už u těch pěkných obrazů jenom přikyvoval, že jsou pěkné, zatímco jsem měl co dělat, abych u toho neusnul. Jako uznávám to, ten styl je značně originální a opravdu i poetický, ale nemůžu si pomoct, v celku mě to nudí. 3* (19.09.2019)

Paradžanov sa tu evidentne neberie vážne. Za 73 minút sa tu toho veľa neudeje, je to klasická rozprávka, ako z tisíc a jednej noci. Podstatná je mizanscéna, ako prehliadka orientálnej kultúry. Všetci tu sú tak trochu blbečkovia, čo je súčasťou štylizácie. Vzhľad hlavného hrdinu pripomína nejakého mafiána, prisťahovaného na Slovensko z Balkánu. Inak je tu množstvo milých zvieratok ako somáre, ťavy, ovce, kravy atď. a postavy si radi odliepajú a naliepajú umelé fúzy a bradu. A strieľa sa z fakeových samopalov. (24.05.2015)