Ohnivé vozy

Nikdy neodpustím akademikom ( alebo rovno jeho tvorcom ? ), že tento priemerný snímok uprednostnili pred Spielebergovou genialitou menom DOBYVATELIA STRATENEJ ARCHY. Film sám o sebe nieje až tak zlý, no určite nieje Oscara hodný a z priemeru vytŕča len majstrovský Vangelisov hudobný doprovod a zopár efektne natočených scén bežeckých závodov. (24.02.2012)

Chariots of Fire se mi dlouho vyhýbal, ale když na Vánoce běžel v televizi, tak jsem se podíval. Sportovní filmy mám rád, ale tenhle mě upřímně dost nudil. Styl vyprávění mi vůbec neseděl a i když po tom příběh úplně volal, tak naprosto chyběli emoce při vítězství hlavních hrdinů a vážně nechápu, jak se něco takového stane. Já myslel, že to dokáže vyvolat každý sportovní film naprosto automaticky. (28.12.2023)

Jak sportovní filmy nemusím, tak tohle by šlo. A nejen kvůli Vangelisově hudbě, která se popravdě řečeno omezuje na jeden nebo dva ústřední motivy, které ke zbytku filmu pasují jako pěst na oko. "Ohnivé vozy" nejsou jen prostou oslavou sportovního soutěžení - představují zajímavou třenici mezi amatérskými a profesionálními ambicemi, najdete zde všechny klasické žánrové motivy cesty k vítězství, ale taky velmi přirozeně napsané a zahrané postavy. Plus dobová atmosféra. Krása. (26.07.2012)

prekvapujuci vitaz oskarovej noci sa do filmovej historie zapisal hlavne vdaka Vangelisovej hudbe. Hugh Hudson ktory bol hlavne reziser reklam a v televizii si za svoj debut vybral skutocny pribeh dvoch bezcov ktorych okrem lasky k behu toho prilis nespajalo. Hudson svoje skusenosti z reklam a Vangelisovu hudbu zurocil hlavne pri momentoch ktore akoby vypadli z videoklipov (bezecka priprava, beh na plazi alebo i trening americkych sportovcov). pacilo sa mi i jeho riesenie ako divakovy sprostredkovat a zatraktivnit beh na 100 metrov, ktory konci po 10 sekundach. dejovo to vsak na dvojhodinovu dlzku prilis pestre nie je (oskar za scenar!) a tak sa film obcas hluchym miestam a naivite v niektorych momentoch nevyhne... (22.02.2021)

Jak sport aktivně nevyhledávám (a v podstatě ani pasivně), tak sportovní dramata přímo zbožňuju - nevím, jak je to možný, ale co mi u fotbali v televizi připadá jako trapný piňožení 22 maníků za jednou merunou, to ve mně v dobře natočeným filmu dokáže vzbudit neskutečný nadšení pro věc. Tady to měl rejža jednodušší, protože atletiku miluju i normálně, takže když k tomu přidáme skvělý výkony neokoukaných herců, nádhernou Vangelisovu hudbu a oproštění se od klišé typu absolutní klaďáci versus absolutní záporáci, jakož i perfektní vizuální stránku (a to střih obvykle vnímám jen tehdy, pokud stojí úplně za houby, nebo naopak pokud je geniální), neskutečnou energii, která z filmu sálá tak intenzivně, až se sami chcete rozběhnout, a hlavně ústřední úvahu, která v podstatě vede všechny lidský skutky hodný zapamatování, byť na to lidi zapomínají, a sice "proč to vlastně dělám"? Někdo proto, že tím oslavuje boha, někdo chce být prostě nejlepší v očekávání, že se tak ospravedlní před všemi, kdo mu působí životní ústrky. Krásný a nezapomenutelný... (24.02.2011)