Sním či bdím?

“The worst mistake that you can make is to think you're alive when really you're asleep in life's waiting room...” Ak niekto povie, že Waking Life je iba pseudofilozofická uspávacia prehliadka nezmyselných dialógov na pozadí snového sveta, tak by som si dovolil povedať, že sa šeredne mýli. Mimo to, že je tento filmík audiovizuálne dokonalý, tak všetky jeho obsahové prvky sú neuveriteľne obohacujúce, symbolické a krásne. Dialógy, ktoré tu odznejú, nie sú ničím plytkým, naozaj dávajú zmysel a nielenže potešujú chúťky priemerného elitno-fajnšmekrovského diváka, ale sú aj veľmi poučné. Doposiaľ jediné (a veľmi kultúrne podceňované) dielo svojho druhu s ohromným posolstvom. (24.10.2020)

Je tam sice pár zajímavých chvilek, ale ty nepřebijou fakt, že moudrý není ten kdo dokáže na co nejmenším prostoru opsat základní myšlenkové teze z chytrých knih, ale ten který naprosto přirozeně rozvíjí své vnímání vůči světu a dokáže své poznávání dále využívat......Walking Life není přirozený ani náhodou a člověk skoro vidí jak scénáristi slídivě listují v učebnicích filosofie a skládají ty moudra do jednoho přemoudřelého projektu=Sorry-tohle nežeru (02.01.2011)

Velmi zajímavý a zájmu hodný filmový experiment, u kterého jsem byl místy uchvácen a místy přecejenom trochu znuděn. Linklater tvoří většinou hodně ukecané filmy a Waking Life není výjimkou. V tomto případě se však veškeré rozhovory točí především okolo filozofie a hranicí mezi realitou a sněním. Hodnotit obsah filmu není snadné, chybí zde totiž klasická kostra příběhu. Divák společně s hlavním hrdinou proplouvá snovými dialogy, konfrontuje se s různými filozofickými postoji k životu či realitě a snaží se v tom najít smysl své cesty. (Mě osobně potěšila i závěrečná rozprava o jednom z děl Philipa K. Dicka.) K vizuální stránce filmu nemám žádných výhrad. Animace jsou správně halucinogenní a líbily se mi ještě více než ty z pozdějšího Linklaterova filmu Temný obraz. (15.12.2009)

Bla bla bla... (Čím viac rozprávaš o človeku ako o spoločenskom výtvore... alebo o zhluku zmyslov... alebo ako o rozdelenom či zabudnutom, tým si otváraš nové možnosti na vyhováranie sa. A keď Sartre hovorí o zodpovednosti, nemá na mysli niečo abstraktné. Nehovorí o tom druhu bytia alebo duše, ktorý uznávajú teológovia. Je to niečo hmatateľné. Sme to my rozprávajúci sa. Robenie rozhodnutí. Konanie a zodpovednosť za dôsledky. Môže byť pravda, že na svete je šesť miliárd ľudí a pribúdajú. Avšak, tvoje konanie je odlišné. Za prvé, odlišuje sa materiálnymi podmienkami. Odlišuje sa od ostatných ľudí a dáva príklad. V skratke, myslím že mottom je... že by sme sa nemali jednoducho odpísať... a urobiť zo seba obeť rôznych síl. My sa vždy rozhodneme, kým sme. Zdá sa, že tvorenie vychádza z nedokonalosti.Vychádza zo snahy a sklamania. A myslím, že preto vznikol jazyk.) (11.08.2008)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)