Sním či bdím?

Ačkoli taky věčně nad něčím filozofuju, tohle mi přišlo dost nestravitelné. Ano, konec byl lehce znepokojivý, což hodnotím kladně, a občas zazněla nějaká zajímavá myšlenka, ale tu už většinou mozek kvůli neustávajícímu proudu slov nebyl ani schopný vnímat. Přidejte k tomu animaci, ze které bolí oči (vidět tohle na plátně, asi bych nevydržela ani deset minut) a máte přibližnou představu o 99 minutách, které mi Richard Linklater přichystal. (07.01.2012)

Superoriginální filozofická animovaně-hraná meditace. Richard Linklater se stejně jako ve filmech Before Sunset a Before Sunrise snaží divákům představovat myšlenky, názory, pocity v originální a zábavné formě. Jenže narozdíl od obou uvedených filmů je Waking Life z velké části jen pseudointelektuální žvanění, slovní průjem, který budí zdání hloubky a moudrosti, ale ve sktuečnosti je to jen blábol. Určitě jsou tam i zajímavé myšlenky, zajímavě podané zajímavými figurami, ale bohužel jich je příliš málo. Prázdné tlachy tentokrát vítězí na plné čáře. Přesto je forma tohohle snímku natolik originální a podmanivá, že dvacet třicet minut se na to dá koukat docela bez újmy. Kdyby Linklater ubral na pseudoinťoušství a přidal na opravdové hloubce a kdyby navíc skončil právě už po té půlhodince, byl by to jeden z nejzajímavějších nezávislých filmů za hodně dlouhou dobu. (27.01.2005)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

Waking life je jeden z nejzvláštnějších filmů, které jsem kdy viděla. Zprvu každého vyleká tím, že je animovaný, protože to vyvolává myšlenku, že něco nebude v pořádku, ale snímek z toho nakonec velmi těží. Ve spoustě scén je využito tohoto podivného zobrazení reality a postupem času zjistíte, že je toto nevšední zobrazení něčím, co posiluje kvalitu snímku, protože přesně vyjadřuje jeho šílenou atmosféru. Hlavní hrdina vás ve svých snech, ze kterých se probouzí do dalších snů, seznámí se spoustou zajímavých postav, které se mu snaží vysvětlit svůj smysl života. V tomto filosofickém duchu se nese celý příběh, který odkazuje na spoustu zajímavých věcí, jakými jsou kupříkladu lucidní snění nebo kolektivní paměť. Divák bude jistě přesycen spoustou myšlenek, které nestihne jen na jedno zhlédnutí vstřebat. Některé jsou slabšího rázu a nejdou moc do hloubky, jiné naopak velmi příjemně překvapí a zaměstnají lidskou mysl na hodně dlouho. Mě velmi zaujala tato: "There are two kinds of sufferers in this world: those who suffer from a lack of life and those who suffer from an overabundance of life. I've always found myself in the second category." Možná vás snímek mine a zůstane vám z něj jen vzpomínka na kvanta postav rozplývajících se v barvách nebo se probudíte do dalšího života obohaceného o spoustu nových cenných myšlenek. (23.01.2012)

Klasická nerdovská záležitosť. To znamená množstvo odkazov na všemožné filozofické smery, nejaké názory režiséra, kreslený Soderberg, spomenuté mená režisérov, teoretikov a ich názorov, nejasné závery. Chcelo by sa povedať, že Linklater bol pri písaní scenára pod vplyvom, čo určite bol, ale nie pod vplyvom omamných látok, ale množstva myšlienok a myšlienkových prúdov. Množstvo ľudí určite bude z filmu nadšených vďaka rozpoznávaniu týchto odkazov, mne to ako satisfakcia však nepostačuje. Tých podnetov na zamyslenie je tu totiž také množstvo, že pokiaľ si nechcete film zastavovať každú chvíľu a rozmýšľať nad povedaným, treba si radšej prečítať scenár. (26.01.2015)