Věc

Nevěřícně nad zdejšími hodnoceními kroutím hlavou, aneb co se stane, když určitý film pravděpodobně mine to správné období či věk. Né, že by to bylo špatné, pominu-li ten béčkově nedotažený scénář a vizuální pojetí, ale atributy jako děsivý, napínavý, depresivní, atmosférický, stejně tak jako moje noční můry, mám spojené s úplně jinými tituly. (19.11.2006)

Děsivá přehlídka nechutných speciálních efektů s rozpadajícími se těly a mutujícími v odporné slizké kreatury. Obvzláště lidská hlava s pavoučíma nohama je velmi cool. Mrazivá atmosféra bezvýchodnosti a izolovanosti vše pak znamenitě dokresluje. Lze jen poděkovat Carpenterovi za odvážné režisérké pojetí a distribuční společnosti za odvahu nasadit to ve své době do široké kinodistribuce. (07.07.2002)

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)

Co dělá klasiku klasikou a kult kultem? Jsou to klasické, ale pečlivé žánrové postupy, v případě hororu zajimavý příběh, jehož úvod není jen bezduchou průpravou k pozdějším hororovým scénám a ty samotné se také neskládají jen z temných místností, hektolitrů krve a samoúčelných lekaček. The Thing je samozřejmě nechutný dost, třebaže na efektech se podepsal zub času více, než třeba na Vetřelci, ale Věc je hlavně o hrůzostrašném neočekávaném zlu, které se může zjevit kdekoliv a z čehokoliv. Postavy rozehrávají úzkostnou hru o přežití a jejich strach se rovnoměrně přenáší na diváka. Přesto Carpenterova režie není kdovíjak unikátní (lehce béčkové motivy) a jen tak na okraj, absolutně otevřený konec mě nasral :) 8/10 (15.04.2009)

Zpočátku docela banálně se tvářící zápletka získá na hororové zajímavosti v okamžiku, kdy se dozvíme, že ta věc se může proměnit v kohokoliv z vás. Ani obyvatelé polární stanice, ani diváci netuší, kdo je stále ještě "normální" a kdo už je replikou možná bažící po asimilování celého lidstva. Strašidelný dojem umocnil fakt, že jsem si tenhle film neprozřetelně pustila na notebooku v půl 12 večer, takže jsem měla k dispozici opravdu tu nejlepší atmosféru, jakou snad při sledování hororu člověk může mít. Přesto se mi chvílemi zdálo, že jsem se spíš často lekla, když něco odněkud nečekaně vyskočilo, než že bych se bála... (07.02.2007)