Věc

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)

Jeden z nejlepších horrorů v dějinách filmu. Zajímalo by mne, do jaké míry byl inspirován prvním Vetřelcem (neznámá entita, stísněné prostředí, minimální šance, strach z neznáma), a nakolik po pár letech byl těmato dvěma kulty inspirován Predátor (opět ty stejné atributy). Ovšem "Věc" jako taková je naprosto unikátní v přetrvávající nejistotě, kdo je nositelem "nákazy", stísněná atmosféra, vypjaté a dramatické vztahy, geniální "hudební" doprovod (zcela jednoduchá melodie podbarvující samotu a depresi. A když už se "to" ukáže, vidíme jedny z nejlepších, ale zároveň nejstrašlivějších masek, jaké se kdy v horroru objevily. Toto je opravdový vrchol. Zvrácenost, ale zároveň genialita tvůrců masek neměla snad žádné meze. Opravdu geniální horror, kterému bych ani po letech v podstatě neměl co vytknout ... lépe řečeno, z úcty k němu, bych si to nedovolil ... (10.03.2008)

Příběh vypráví o boji amerických vědců na výzkumné základně na Antarktidě proti mimozemskému tvorovi, který má schopnost brát na sebe lidskou podobu. Nejsilnější stránkou filmu je každopádně výtečná atmosféra, tvořená všudypřítomným napětím a nedůvěrou mezi hlavními postavami a umocněná nekonečnými ledovými pláněmi. O moc ale nezaostává ani „pěkná“ maskérská práce, takže na své si přijdou i ortodoxní fanoušci krvavějších hororů. The Thing je bezesporu jeden z nejlepších filmů Johna Carpentera. Horror movie of the year (30.08.2007)

I po letech stále skvostná věc, která ohromuje neskutečnými Carpenterovými výjevy, které by už dneska byly CGI a nepůsobilo by takhle správně hrůzostrašně. Zřídkakdy narazím na filmy, které jsem dlouho opomíjel a i dnes na mě tak silně zapůsobily. Všem doporučuji, za mě by měl film mít kult Vetřelce, je to mnohem lepší. (26.11.2017)

Podle mého jde o nejlepší práci Johna Carpentera, který dokázal z béčkového námětu vydupat maximum a díky vynikající, nápadité režii vytvořil dosud přetrvávající kult v oblasti hororového žánru. Film vznikl podle povídky Johna W. Campbella "Kdo je tam?" (Who Goes There?) z klasické zlaté éry americké science fiction a třebaže se traduje, že film bývá obvykle slabší než literární předloha, Carpenter Campbella knockoutoval. Jde mimochodem o remake, protože už v roce 1951 vznikla první filmová verze. Zatímco v povídce má tvor podobu klasického netvora z vesmíru, Carpenter dlouho pracuje s náznaky a řešení vědeckého problému kombinuje s vytvářením paranoidní atmosféry nedůvěry a hrůzy, kdy nikdo neví, zda ten, kdo stojí před ním, je opravdu tím, za koho se vydává. Výborná kamera i hudba, na svoji dobu velmi slušné trikové záběry, ale především scénář, který zachovává napětí až do poslední sekundy. Mrazivým, depresivním a zcela bezútěšným závěrem celý film graduje. Velice vděčná role pro Kurta Russella. Jinak je pozoruhodné, že ve své době film přijala chladně nejen kritika, ale i divácká obec a snímek se jen pomalu propracovával do povědomí filmových fanoušků, než se stal klasikou. Carpenter dokázal s minimem prostředků vytvořit emotivnější dílo než se to povedlo Scottovi s obrovským rozpočtem a podporou vlivného filmového studia v případě Vetřelce. Celkový dojem: 95 %. (29.11.2007)