Heya

U pointy jsem si nemohl nevzpomenout na ten vtip, v němž se učitel/ka ptá žáka, jak by přeložil "Odpočívej v pokoji.", aby tomu porozuměl každý cizinec, načež žák odpovídá "Relax in the living room." - že nám ale ta naše realitní makléřka (Joriko Dóguči), děvče zadumaný a málomluvný (obdobně jako její společník) - kterou její práce očividně naplňuje, to nemohu říci - pěkně kulila očka, když zjistila, k čemu vlastně bezejmenný (Akadži Maro) potřeboval jejich služeb, co? Inu, chyba v překladu, to se stává! ;-)  ___ K filmu: Heya je svou příznakovou rytmikou zcela očividně Sonovým pokusem o slow cinema (žánr(?), v němž se jako ryba ve vodě pohybují takoví filmaři jako Béla Tarr, Lav Diaz nebo Ming-liang Tsai), a to pokusem velice zdařilým. V následujícím komentáři bych rád přiblížil, proč je toto dílo láskou na první pohled (i když si neumím představit, co by mi mohla dát druhá projekce; film je tedy jedním z mála filmů, jimž nemám problém udělit plný počet, ale opakování asi riskovat nebudu). a) Předně bych před filmem nevěřil, že lze funkčně skloubit thriller (motiv nájemného vraha, krvavých peněz a útěkem před zákonem) s kontemplativním/meditativním arthousem, že toto spojení dává smysl - a k čemu, že to je dobré? Opětovně jsem si dokázal, že možnosti kinematografie (ve věci kombinace různých tvůrčích postupů) jsou bezbřehé! A nic nemůže být pro cinefila (mého ražení) víc potěšující, než když se mu svět filmu představí jako moře nekonečna možnosti, množina nepředstavitelného množství eventualit... b) Tím, že si film bere tu něco z vzorců thrilleru, tam něco ze vzorců arthousu nelze říct, jestli je snímkem dynamickým, či statickým, resp. paradoxně zvládá být obojím zároveň! Tak sledujeme postavy, které se neustále někam přesouvají (převážně za účelem prohlídek bytů) - což je ten dynamický moment -, ale jejich pohyb skrze prodlužování záběrů je zdánlivě tím nejpomalejším pohybem, jenž si jen dokážete představit, divák sice může mít dojem, že se nic neděje, ale dvojice hlavních postav za hodinu a půl trvání filmu objela snad celé Tokio(?) - kolik to tak může být kilometrů? A vy, pro které tam té dynamiky bylo málo, kam byste ty postavy ještě poslali? Na cestu kolem světa? :-)) c) To zpomalování (koho? čeho? - narace) není pouhým ornamentem, stylistickou libůstkou, něčím nahodilým, ale je organicky živeno motivem únavy. Únavy hlavního hrdiny z dosavadního života, únavy realitní makléřky z toho, že se jí nedaří prodat klientovi byt, že tento stále brblá, na rovině percepce i únavy diváka, z toho, že film nasadil zavratné šnečí tempo. Proto bych si dovolil polemizovat s uživatelem Jason_X, který by filmem nabízenou storku odbyl "desetiminutovým kraťasem", já si naopak myslím, že tenhle film mohl být klidně o hodinu delší. Čím déle melancholii a depresi "restujete", tím lepší "pokrm" získáte! Díky za tip Willymu Kufaltovi! 90 % (14.09.2023)

„Krásce pokoj nedám, pokoj v duši hledám.“ Ideálně pokoj útulný, bez sousedů a s krásným výhledem. Do líbezné krajiny... a do černého okoralého srdce. Viděno v rámci VRK uživatele Willy Kufalt. Sliboval překvapení a opravdu, byl to neuvěřitelně hluboký meditativní zážitek. Už úvod mě přikoval do sedačky, má duše se vzdálila z těla a přemístila se k prázdnému skladišti. Poseděl jsem zádumčivě u přístavu, zíral do VRK OKÉNKA: [][] a kladl si znepokojivé existenciální otázky: Ꙭ Odkud připlouvají a kam se plouží všechny ty lodě? Ꙭ Jaké tajemství se ukrývá za mrtvolným ksichtem geronto gangstera? Ꙭ Jakou má asi v podsvětí přezdívku? Že by Blesk? Ꙭ Bože můj, není to snad samotný Willy Kufalt? Ꙭ A proč, kurva, nikoho ze štábu nenapadlo naolejovat panty té (hodinu se houpající) cedule? [][] Holt raný Sono. Kam se hrabe jeho Studená ryba či Kroužek sebevrahů. Experimentální Pokoj je naprosto válcuje, co do schopnosti vzbudit ve mně vražedné choutky. Děkuji Willy Kufaltovi za neuvěřitelně ubíjející zážitek i za artové „odháčkování“ aka Guru Jára, a slibuji, že až se já a Willy potkáme, taky ho odtáhnu někam do stínu ;-). (15.09.2023)

Keď som sa dozvedel, že v diskusii V.R.K bude film od Šion Sona, tak som sa potešil, ale som bol aj trocha opatrný. Potešil som sa preto, že tento režisér vie z každej témy spraviť osobitú záležitosť, ktorá, ale nie vždy je divácky ústretová. U mňa to okrem jednej výnimky zatiaľ, ale zaberá a dúfal som, že tento krát to nebude inak. Opatrný som bol zas preto, že posledné tri filmy zo spomínanej diskusie mi moc nesadli a dúfal som, že tento to konečne prelomí. Tak naozaj som čakal všeličo od tohto nevyspytateľného režiséra, ale priznám sa, že až takú pozvoľna plynúcu vecičku, kde na jednej strane je často nehybná kamera a na strane druhej zas postavy, ktoré by uspali aj delfínov. Mne nikdy pomalé tempo neprekážalo a napríklad pri scéne, kde sa asi  päť minút kamera sústreďuje na ceduľku the Room a , že film stále ide ma ubezpečovali len zvuky, ktoré vydávala práve tá tabuľka, keď do nej narážal vietor. Pri tejto scéne som mal úžasný pocit, že som tu dobre a , že aj keď Šion Sono ide inou formou na akú som u neho zvyknutý som aj tu jeho cieľovka. Herci a tie ich prejavy boli ukážkové. Neskutočne sa mi páčilo, že na začiatku ako starý pán prišiel za dievcinou a ona mu ukázala prvý byt, ešte sa mu skúšala vstúpiť do svedomia, že taký byt si žiadal. Ale po druhom už rezignovala a začala hrať jeho hru. Na čo sa spýtal, na to aj odpovedala a žiadne zbytočné a tak aj trápne dialógy tu nezazneli. Sú dve sceny z filmu, ktoré ma získali svojim čarom. Jedna bola, kde už už si hádam starý pán jeden byt vyberie a majú otvorené dvere a k nim sa votre nejaký predavač s novinami a už ujo a za nim aj dievčina z bytu odcupkajú. Obyčajná scéna a ja som sa pri nej začal normálne usmievať, že čo všetko sa môže prihodiť, aby vám kúpu či prenájmu bytu niekto takto zmaril. Druhá a dosť zásadná bola tá, kde sa hlavná postava rozprava v byte z iným starším pánom, ktorý ako keby nebol ani z toho ich sveta. Smeje sa, svižne artikuluje, pán zanechal veľmi dobrý dojem a i keď tu bol asi dve minúty, do tohto filmu sa neskonale hodil svojou osobnostou. Dal by som čistých 5*, ale skoro od začiatku mi bolo jasné, kam sa film uberá a čo bude pointa a tak dávam "len" silné 4* a to mi na konci bolo ľúto, že film skončil, takto vyskladaná stavba príbehu ma veľmi naplňovala. Je to 25 film z diskusie V.R.K a konečne zas veľká spokojnosť s výberom filmu. (19.09.2023)

Titulná „Izbietka”, je podľa môjho vecného názoru, čo sa týka spracovania; niečo zrovna na tieto pragmatické štyri spôsoby: Jednak som si takmer ihneď uvedomil, že mi japonský režisér Šion Sono, častejšie sprostredkovával akýsi 1). »cestopisný dokument«, keďže som spoznával Tokio prostredníctvom cestovania vlakom, ďalej by som k tomu tiež rovnako pripočítal i akési stopy po 2). «nemom filme», nakoľko samotné obrazy boli koľkokrát oveľa silnejšie ako slovné dialógy, a to konkrétne za nasledovných asistencií jazzovej hudby a zvukových ruchov, pričom ešte ma napadá doplniť i akúsi, 3). »náučnú reláciu« o bývaní, pretože naprosto zádumčivý protagonista, vyhľadával čo najideálnejší『POKOJ』v celkovo poňatej; dvoj-významovej, ústrednej myšlienky za doprovodu realitnej maklérky, keď napokon by som predsa podotkol, že titul bol obalený i v akomsi 4). «gangsterskom kabáte», najmä z pohľadu flashbackových vsuviek, ak to mám teda správne definovať...? • Skrátka; naozaj pestrá zmes „všehochuti”, čo mi vskutku akosi veľmi zachutilo, až som z toho mimoriadne prekvapený, že mi to až takto dobre (s)trávilo; proste japonskú kinematografiu doslova žeriem na rôzne stolovania; dokonca tentoraz pomerne i na taký obzvlášť atypický, (na)servírovaný spôsob: so zväčša statickou, čiernobielou kompozíciou obrazu s abnormálne dlhými zábermi, z ktorých by nejeden ("neskúsený") divák mohol kľudne dostať zránika. • Jedná sa o počin, ktorý sa absolútne nikam neponáhľa(l), a so šokujúcou, záverečnou pointou, ktorú som síce vôbec nedokázal dopredu bohovsky odhadnúť, čo totižto iba kvitujem, lebo som snáď očakával niečo úplne iné, čo by malo charakterizovať hlavnú postavu... (16.09.2023)

Slow movies mám docela rád, ale žel se to musí umět. Ono to totiž není jen o tom zpomalení, ale také o atmosféře, pocitech a externích reáliích. Dokonce často nechybí nějaký podpříběh, myšlenka navíc, u Benninga dokonce vtip. Tady jsem měl pocit, že sleduju japonského Krobota ve filmu Bély Tarra, který se pokusil natočit remake Jarmuschova filmu Hranice ovládání (já vím, já vím, že Jarmusch to natočil později). Prostě forma tak přebíjí obsah (a tím nemyslím to "zabiják hledá vhodný byt", ale právě ono slow movie sdělení o něčem (o Něčem)), že to často působí nechtěně směšně, některé ty scény. (26.10.2023)