Meši

Vpád ženské emancipace a moderního způsobu života do tradičního uspořádání japonské rodiny. Asi tak by se dalo shrnout téma, s nímž se vypořádává film Mikio Naruseho. Na drobném manželském konfliktu jsou ukázány pochybnosti a výhrady k tomuto převracení hodnot oné starší generace režisérů, ke které Naruse patřil. Název めし (Meši, tj. Pokrm) symbolizuje denodenní úděl hospodyně ("věčná panna" Secuko Hara z filmů Jasudžira Ozua), která je náhle konfrontována s lehkovážnou a rozvernou vnučkou svého manžela. Její jedinou útěchou manželského stereotypu je kočička Juri (tj. Lilie), ale ve chvíli, kdy se setká se svými spolužačkami z mládí, ze kterých čiší sebevědomí (ale i osamělost) moderních žen, začne být i ona daleko vnímavější k poněkud intimnějšímu vztahu svého manžela a jeho vnučky a rozhodne se "na truc" odjet ke své matce do Tokia. V závěru se však opět zařazuje do konzervativního řádu a akceptuje svůj úděl manželky jako obecný úděl ženy (zde je film možná až příliš prvoplánový). Film byl v době svého uvedení velice úspěšný a já bych ještě podotknul, že k žánru dramatu by se měl přiřadit i žánr komedie, protože filmu není cizí i velice chápavý (a tudíž moudrý) humor. (24.03.2008)

Vnútorne krehučko previazaná štúdia rodinných hierarchií a okolitých vzťahov. Z okraja rozprávania sa pomaličky dozvedáme viac o charakteroch postáv, ako zo životopisných poviedok. Nemalou mierou k tomu pripísať plíživý interiérový minimalizmus ako časopriestorový sprievodca s odkazom Ozuho dejových štruktúr. Žiadna smrť, žiadna vražda, žiadna akcia, ale krutá každodennosť manželskej krízy podkreslená v úžasne zrežírovanej disharmónii slepej uličky. Secuko Hara v ďalšej nedostupnej roli. Človeka až dráždi jej chlad. Myslím si, že miera citu použitého v tomto snímku - výborná. (20.11.2014)

Vskutku, počas tých niečo málo nad 90 filmových minút, a to konkrétne pod taktovkou Mikia Naruseho, som sa tentoraz skoro vôbec nenudil, keďže ako sa zvyčajne zvykne hovorievať, skrátka, stále sa bolo na čo pozerať, a to nielen kvôli samotnej protagonistke Mičijo Okamotovej, ktorú s absolútnym prehľadom stvárnila Secuko Haraová, ale aj so samotným príbehom, ktorý sa vzťahoval na manželský zväzok, čo momentálne prechádza, povedzme, trochu ťažším obdobím, no, rovnako sa v tomto prípade patrí tiež doplniť i to, že občas v každom manželstve trošku zahrmí... • Mimochodom, zrovna v tomto filme sa to hemžilo naozaj dosť peknými predstaviteľkami jednotlivých postáv, trebárs ma ešte veľmi zaujala「neter Hatsua Okamota 」, čiže Satoko Okamotová v podaní Jukiko Šimazakiovej, ktorej sa dostávalo pomerne veľa hereckého priestoru, až to pomaly, ale isto, začalo liezť na nervy i našej hlavnej postave, ktorá si dokonca spraví menší výletík z Ósaky priamo do Tokia, ale nie iba kvôli svojej, akejsi bližšie nešpecifikovanej žiarlivosti, ak to tak môžem napokon pomenovať, v podstate, vtedy už nastal kľučový okamih, spočívajúci v naprosto celkovej nespokojnosti so svojim doterajším spôsobom života, ako takým, a tak si aspoň konečne poriadne prevetrá hlavu, tým pádom príde na iné myšlienky, aby sa pokúsila nanovo『reštartovať』túto, akúsi krízu, ktorá by práve vďaka tomu mohla nabrať, snáď naposledy ten správny smer, alebo proste divák nakoniec dostane len to, s čím sa vlastne spokojí i životom skúšaná hrdinka tohto počinu? • Je to na uvážení každého jedného diváka, kedy viac-menej, záleží i na jeho momentálnom citovom nastavení, ako sa bude k tomuto dianiu celkovo stavať, pričom, nebyť možno samotného obsadenia v podobe Secuko Haraovej, tak by som s vysokou pravdepodobnosťou skončil u hodnotenia *** , no vďaka nej sa jedná o čosi priaznivejší dojem, čo sa teda týkalo spracovania snímku, ako celku, aj po scenáristickej stránke, sa zväčša jednalo o taký dramatickejší prístup v replikách, aby sme my, inteligentní diváci - náhodou nezaspali na vavrínoch, čo u mňa jednoznačne nehrozilo, asi toľko na záver tejto recenzie. (06.03.2023)

Malý, dramatický příběh o jedné malé rodině z předměstí Ósaky (on v práci, ona doma, přijede jeho vnučka, začnou problémy atd.), který sice zpočátku vypadá dost zajímavě (už jen díky tématům, které nastoluje, takový film bych čekal v kterékoliv jiné kinematografii, jen ne v té japonské poválečné), ale postupem času se začíná táhnout.... A táhnout.......... A táhnout ....................... A táhnout.............. A takhle si vesele odtáhne až do konce, aniž by se stalo něco opravdu zajímavého, nebo zábavného a film si odplyne jen tak do závěru, s tím, že dialogy jsou čím dál tím nudnější, neříkám, že by bylo vyloženě potřeba, aby se z podzemí vyřítila legie pomstychtivých mutantních tuřínů (bez chapadel), ale něco napínavějšího a dramatičtějšího by se sakra hodilo, protože řemeslo i herci jsou tu na velmi dobré úrovni. (03.03.2015)

Naruse ve vrcholné formě nám s lehkostí sobě vlastní vypráví příběh o partnerských stereotypech a postupující ženské emancipaci (nejen) v moderní japonské společnosti. Ken Uehara a Setsuko Hara si herecky očividně rozumějí a tvoří velmi přirozeně působící pár. V podstatě jde opět o Naruseho klasickou mixturu několika velmi realisticky pojatých archetypů a experimentování s prolínáním jejich osobních prostorů, tentokráte ve výjimečně zdařilé finální podobě. Asi dlouho si budu pamatovat také nosnou melodii snímku. (13.05.2009)