Provdám svou ženu

"Kolikrát jsem vám říkal, Veroniko, že příroda má své železné zákony a každá věc na světě své předurčené místo. Kniha patří do knihovny, husa patří k boudě, pes na pekáč... Totiž obráceně...a brejle na nos a ne do akvária!... Podívejte se!" - "Propánečka, a jak se tam dostaly?" - "To taky nechápu. Jsou jen dvě možnosti - buď tam spadly zeshora a nebo se... nebo se podhrabaly." (17.01.2010)

POTŘEBUJEŠ NEVĚSTU? JÁ TI PRO NI SKOČÍM DOMŮ! Jeden z nejpůvabnějších Burianových charakterů...trošku možná zarazí, že je v podstatě ve svém jednání posunován někam dál spíše jen ostatními postavami, ale všechno je to dobře vyvážené. Scény na policejní stanici, s kolem či (M)Orfeem -z podsvětí- jsou skvělé. (31.07.2003)

,,Veroniko, co je dnes k obědu?..'' - ,,Ale pan Ducánek, vy bydlíte o poschodí níže.'' - ,,Aha, děkuji, buďte mi zavázán.'' Provdám svou ženu je další z těch OPRAVDU HODNĚ zamotaných komediálních snímků, které právě díky té samotné zamotanosti a chaotickému (ovšem zároveň zábavnému a živému) ději prostě musí člověku vykouzlit úsměv na tváři. Burian zde také exceluje v jednom z jeho nejlepších charakterů, který skvěle sedí k zamotané zápletce, vzhledem k tomu, jak šílený a místy fakt hodně zmatený je. Pletou se mu jména a celkově slova, zapomíná, většinou nedokáže pochopit jednoduché souvislosti a je neskutečně roztržitý, což je ve finále vcelku ďábelská kombinace chování pro humoristického krále jako je pan Burian. Všichni ostatní však ve filmu také excelují a Světla Svozilová si pro sebe ukradla každou scénu, kde byla a kde si hraní své role náramně užívala. 5/5 (11.07.2023)

„No to víš, ty starosti.“ - „Copak, něco rodinného, ne?“ - „Ano.“ - „Žena?“ - „Žena.“ - „Odešla?“ - „Přišla.“ Při mém prozkoumávání tvorby Miroslava Cikána padla tentokrát volba na tuhle „burianovskou“ exhibici. No, na něj jsem si musel počkat celých (a dosti nezáživných) 10 minut, a nebýt snažícího se Neumanna, tak by se téměř slušelo je vystřihnout. Čímž se ostatně dostávám k největšímu problému filmu, ve chvílích, kdy Burian není v záběru, je to (co do herectví ale i humoru) dost slabota (zvláště 4 dámy, seřazené hezky pod sebou v úvodních titulcích, byly docela toporné). Naštěstí, „Ducánek“ se na plátně převážně vyskytuje, takže sranda nechybí (záměny, kterých stále přibývá, jsou sice nepřekvapivě naivní, ale veskrze úsměvné). No, doufám, že vrcholy režisérovy tvorby mám teprve před sebou, protentokrát to budou slabší 4*. „Musím s vámi mluvit o panu Zamrzlíkovi.“ - „Kdo je to?“ - „No dovolte, vy neznáte vlastního snoubence?!“ - „Tím je, pokud vím, baron Studený.“ - „Na teplotě nezáleží, hlavně, že je to bídník, a že byste s ním byla nešťastná!“ (24.09.2018)

Jak se zbavit (ne)vlastní manželky. Doba byla plná nejistot a rostoucích obav, smích se ozýval stále méně a proto byl vřele vítán jakýkoliv pokus o rozptýlení, biografy nevyjímaje. Ježto se Vlasta Burian, miláček (nejen) pražského obecenstva, převlékl do kostýmu poněkud svérázného a roztržitého profesora botaniky, podnikavšího krkolomnou anabázi k urychlenému odchodu náhle se navrátivší manželky. V nastalém ruchu a shonu neztratil Burian pevnou půdu pod nohama bezpochyby dík kvalitnímu scénáři, který elegantně střídá jednotlivá prostředí i bláznivé komické situace, a samozřejmě zásluhou osvědčených hereckých partnerů, v jejichž hvězdném stínu se zatím nenápadně krčí také devatenáctiletý Josef Kemr. Lehoulinký komediální příběh, v němž se co chvíli prozpěvují chytlavé melodie o lásce a milování, byl ve své době nepochybně vítaným únikem ze světa plného strachu, starostí a bolesti. V tomto smyslu může výborně posloužit i dnes. (04.10.2008)