Rodinné ohniště

Celovečerní debut opěvovaného maďarského tvůrce Bély Tarra mě poměrně překvapil. Tarr ve své filmové prvotině zvolil abnormální, přesto přímočarou i autentickou formu, v níž až dokumentaristicky zachycuje uspěchanost tehdejší doby a společně s výrazným akcentem bytové krize jež postihla východní blok Evropy za socialismu. Touto kombinací posléze vzniká velice chaoticky nekomfortní, přesto ojediněle naturalistický zážitek.... 8 paneláků z 10 (09.04.2020)

Strhující svědectví o životě v reálném socialismu, které by mělo být povinně promítáno už na základní škole v občanské výchově a také především těm, kterým se tak stýská po minulém režimu! Béla Tarr přibližuje na modelové rodině problémy s bytovou situací Maďarska sedmdesátých let, které ale svými důsledky, společenským ovzduším, mezilidskými vztahy atd. lze přenést do libovolné části Evropy na východ od Berlína. Zoufalá žena (Irén) je nucena žít se slabošským manželem a dcerkou v malém bytě spolu s dalšími členy domácnosti včetně pokryteckého tchána, vykazujícího zřetelné rysy vykořisťovatelského charakteru, který svou snachu nenávidí a nejraději by ji ze svého života vypudil. Zoufalost mladé ženy je umocněna aroganci státní moci, která v osobě úředníka, přidělujícího byty, odmítá akceptovat její tíživou životní situaci a problém jakkoli řešit. Namísto toho je podporován klientelismus a rozbujelá korupce, všude vládne nepořádek, jehož výsledkem je spousta volných bytů, na které zoufalí lidé jako Irén bezvýsledně čekají. Syrový, klaustrofobní a autenticitou prosycený snímek s dokumentární výpovědní hodnotou přímo vybízí člověka k zamyšlení nejen o "výhodách" totality Komunistické strany, ale i o rodinných vztazích, které mají k idylce pořádně daleko. Béla Tarr v tomto debutu ukázal, co v něm je... (14.07.2008)

Celovečerní debut jednoho z nejoriginálnějších filmařů současnosti, Bély Tarra, reflektuje neuspokojivou bytovou situaci, která postihla v 70. a částečně 80. letech v podstatě celý východní blok. Bez velkých potíží lze tento film aplikovat, jak píše již liborek_, téměř na jakoukoli evropskou (post)komunistickou zemi. Tarr zobrazuje tento problém na konkrétním příkladu jedné budapešťské rodiny. Autenticitu a dokumentárnost tu zmiňuje snad úplně každý, já přidávám určitou uvolněnost a nestrojenost ne nepodobnou filmům československé nové vlny, jež je podpořena použitím ruční kamery a znamenitou prací s neherci. [==] Bytová politika degradovaná spoustou vládních nařízení je nejlépe zobrazena ve scéně na bytovém úřadu, který je doslova přeplněn žadateli a kterému "vládne" jeden úředníček, jenž rozhoduje o osudech mnoha rodin. Absurditu těchto někdy až otřesných podmínek dokonale vystihuje následující výrok: "Dej úředníkovi papír a vymyslí lejstro, dej blbcovi moc a vymyslí zákon." (18.02.2008)

Ani ryba, ani rak. Silu autentickej výpovede hasí vedomie, že sa o dokument nejedná. Každopádne, reflexia doby silná, použité dlhé sklo (švenkujúce a hľadajúce) len umocňuje klaustrofobicky stiesnené životne priestory zúčastnených. A každá scéna kedy na plátne vystrája Gabi je psycho, psycho na entú. 70% (27.07.2010)

Ten kto nemá byt, nemá ani rodinný kozub a nemá ani rodinu... Tak tomuto poviem stvárnenie realizmu vo filme. Úchvatné, majstrovské dielo od filmového mága, ktoré si podmanilo všetky moje zmysly ako nič... Jednoduchá myšlienka s ohromným výsledkom na základe reálnych rodinných situácií vystrihnutých z komunistického Maďarska. Z tohto pohľadu sa dá tiež o snímku povedať, že ide aj o akúsi filmovú archiváciu rodinného života a spoločnosti ako takej v tej dobe. To reálne poňatie rodiny a stvárnenie jednotlivých udalostí (rodinná oslava, posedenie pri stole, večera...) mi doslova vyrazili dych a hypnotizovali ma každým jedným dialógom. Inak takmer v každej rodine sa našiel taký falošný egocentrický deduško či nevesta so synom, ktorí nemali kde bývať. Platilo to vtedy, platí to i dnes. A konfliktné situácie, ktoré z toho vo vnútri rodiny vyplynuli vykreslil tento snímok absolútne dokonale. Masterpiece filmového realizmu. (09.03.2018)