Rodinné ohniště

Moje první setkání s Bélou Tarrem dopadlo skoro na výbornou. Na svou dobu nesmírně otevřený film, kdy jsem si v průběhu několikrát připadal, jako při sledování Manželských etud od Heleny Třeštíkové. Naprosto přirozené, skoro až dokumentární a hlavně zcela reálné. Bohužel, nebo bohudík, to záleží na úhlu pohledu. Tenhle je nastaven naprosto nekompromisně, až z toho někdy mrazí v zádech. Pokud se snad někdy rozhodnete bydlet po svatbě s rodiči, tak po zhlédnutí tohoto snímku Vás to ale velmi rychle přejde. Na to bych vzal jed. (07.04.2015)

Ani ryba, ani rak. Silu autentickej výpovede hasí vedomie, že sa o dokument nejedná. Každopádne, reflexia doby silná, použité dlhé sklo (švenkujúce a hľadajúce) len umocňuje klaustrofobicky stiesnené životne priestory zúčastnených. A každá scéna kedy na plátne vystrája Gabi je psycho, psycho na entú. 70% (27.07.2010)

Ten kto nemá byt, nemá ani rodinný kozub a nemá ani rodinu... Tak tomuto poviem stvárnenie realizmu vo filme. Úchvatné, majstrovské dielo od filmového mága, ktoré si podmanilo všetky moje zmysly ako nič... Jednoduchá myšlienka s ohromným výsledkom na základe reálnych rodinných situácií vystrihnutých z komunistického Maďarska. Z tohto pohľadu sa dá tiež o snímku povedať, že ide aj o akúsi filmovú archiváciu rodinného života a spoločnosti ako takej v tej dobe. To reálne poňatie rodiny a stvárnenie jednotlivých udalostí (rodinná oslava, posedenie pri stole, večera...) mi doslova vyrazili dych a hypnotizovali ma každým jedným dialógom. Inak takmer v každej rodine sa našiel taký falošný egocentrický deduško či nevesta so synom, ktorí nemali kde bývať. Platilo to vtedy, platí to i dnes. A konfliktné situácie, ktoré z toho vo vnútri rodiny vyplynuli vykreslil tento snímok absolútne dokonale. Masterpiece filmového realizmu. (09.03.2018)

Rodinný kozub pokladám za ideálnu vstupenku do dielne maďarského filmového virtuóza. Štruktúrou, nie nepodobnou snímkam československej novej vlny (využívanie formálnych postupov dokumentárneho filmu, sprvu zdanlivo vyprázdnené rozprávanie, observačný modus, neherci atď.) sa výrazne líši od Tarrovej neskoršej tvorby. Záľubu v dlhých záberoch nahrádzajú dlhé sekvencie rozhovorov a všedného života, zaznamenávané na ručnú kameru. Ústredné postavy - členov budapeštianskej rodiny - sužuje nedostatok priestoru, sociálna neistota a vzrastajúca nedôvera. Symbolická metafora kozubu je aranžovaná ako postupné chladnutie vzťahov pod jednou strechou, ktorého príčina pochádza z vonkajšieho sveta (o ktorom informuje predovšetkým televízia), ale je rozdúchavaná zvnútra hlavou rodiny - starým otcom. Jeho paradoxná požiadavka - mladý pár s dcérkou sa má čo najrýchlejšie odsťahovať, ale bez jeho finančnej pomoci - v sebe koncentruje bezvýchodnosť celej situácie, ktorá je z viacerých hľadísk aktuálnou i dnes. 85% O niečo štrukturovanejší krátky text tu. [Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou] (13.04.2015)

"Tenhle příběh je skutečný, nestal se s postavami z filmu, ale mohl se stát s nimi". Už dlouho se mně nestalo, že bych se po filmu cítila tak vyhořele jako po Rodinném ohništi. V té první polovině jsem byla mírně nesoustředěná, ale zato ta druhá mě dostala doslova do kolen a při vzpomínce na OPBH (podnik, který hraje ve filmu velkou roli), mně běhá mráz po zádech ještě dnes a to bylo u nás v Čechách. Absolutně si nedovedu představit, jak strašné to muselo být v Maďarsku, ale ten film vyzněl tak autenticky, opravdově, že jsem měla pocit dokumentárnosti a byla jsem tak otřesená, že ještě teď mám chuť s něčím praštit, abych si trochu ulevila. Tohle bylo rodinné ohniště, kde bych v reálu nevydržela ani půl dne natož celá léta. Béla Tarr rozhodně nezůstane nepovšimnut, jestliže tohle byl jeho debut a moje premiéra, tak si další jeho filmy nenechám ujít. - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (10.04.2015)