Čtyři odstíny hnědé

Nezachvátilo mě to úplně, ale nakonec jsem dala 5* tu tématickou originalitu a v totální nečekanost příštího dění, film není vůbec tvořen tak, že příčiny dávají vzniknout ČEKANÝM následkům. Postavy se téměř vždy zachovají naprosto jinak, než byste čekali, ale není to nepřirozené, a to je zvláštní a svým způsobem geniální. Příběhy jsou opravdu lidské a odkrývají v lidech vlastnosti a jednání, které si získají naše spíše negativní hodnocení, ale po další úvaze musíme uznat, že jsou tak lidské, že se postavám nedají vyčítat. Koukala jsem na to na čtyřikrát (měla jsem to ve 4 oddělených videích) a bylo to tak ideální:) A jak správně poznamenává toma.baza, a já jsem si to (JAK JE TO MOŽNÉÉ?:) neuvědomila, ve všech příbězích jde o otcovsko-synovské vztahy, v tomto případě značně bizarní. (07.05.2013)

Byla to docela sranda, technicky bezchybné a scénářem zajímavé. K tomu tam na závěr bylo jedno velmi nepříjemné odhalení. Ale. Proč to do prdele muselo mít víc než tři hodiny, když by bohatě stačily dvě? Takhle jsem se přistihl, že čas od času koukám do zdi, případně přemýšlím o tom, že bych se možná mohl naučit vyšívat. Škoda. 60% (26.03.2017)

Proč zrovna odstíny hnědé? Hnědá je prý barva nenápadná, nudná, obyčejná, přízemní. Ve filmu sledujeme čtyři příběhy lidí v jejich každodenním běžném životě. Ale rozhodně to nejsou lidé obyčejní, nenápadní a nudní. No, na první pohled možná ano. Ale pod povrchem každého obyčejného člověka se může skrývat pořádné drama. Film spojuje humor a dramatickou rovinu, tak jak to v našich životech obvykle chodí. Každý má nějaké problémy a každý je tak trochu divný. Mám tyto filmy ráda, protože vás přimějí podívat se na svět trochu jinýma očima a můžete pak vidět svůj život plynoucí v barvě hnědé také v jiných odstínech. (15.06.2014)

Čtyři oddělené příběhy, které se nikdy nestřetnou, zkoumajicí otcovskou lásku (či nelásku). Nudná středostavovská rodina až do okamžiku, kdy otec utrpí těžkou popáleninu obličeje. Na pohřeb známeho žokeje se sjíždí jeho 3 synové. Starší manželský pár, který vystupuje jako kouzelnické duo, přijíždí do hotelu svého syna. Na skupinové terapii se scházejí podivné existence. (14.06.2005)

Hodně dlouhý a zvláštní film o divně se chovajících lidech. Jestli je tohle ve Švédsku běžné, tak se tam okamžitě stěhuju, protože jsem našla svůj druhý domov. V první půli jsem byla lehce zmatená a trochu netrpělivě očekávala, co z toho vyleze, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Nic převratného se nestalo, snad mi jen delší dobu trvalo, naladit se na správnou vlnu. Po závěrečných titulkách jsem dokonce uvažovala o plném počtu hvězdiček, jak jsem byla okouzlená. Část s pohřbem mě moc neoslovila, ale ostatní tři byly skvělé. Popáleného Christera jsem si totálně zamilovala. Tak zvláštní člověk snad nemůže existovat. A pokud ano, snad ho někdy budu mít možnost potkat. Když si s manželkou četli v křeslech každý svého Mankella, málem jsem umřela smíchy. Taky jsem od toho autora něco četla, ale určitě mi to neutkvělo v paměti tolik, jako tento film. Druhá povídka o účastnících " kurzu vaření" pro mě měla opravdu nečekaně drsné rozuzlení a Sofia Helin byla opět skvělá, v roli naprosto nesnesitelné a kruté ženy. A v poslední povídce mě od začátku do konce nejvíc fascinovala pleška hlavního herce, ale i bez tohoto nechtěného objektu zájmu byla povídka velice zajímavě zpracovaná a naprosto jsem rozuměla tomu pocitu, kdy zkrátka potřebujete rozmlátit malou plastovou postavičku. První půlka za tři, druhá za pět, zbytky pocitů ve mně pořád přetrvávají a já na své milované Švédsko nedám dopustit. (13.04.2014)