Neviditelné děti

Tanza (Mehdi Charef) 4* - příběh z afriky, z prostředí dětských bojovníkdy, kdy Tanza by radši seěl ve škole a měl normální dětství, než aby zabíjel. Blue gypsy (Emir Kusturica) 3* - příběh o cikánovi, kterému je lépe v ústvu než na svobodě, má to humorné prvky, ale celkově nic moc. Kusturica, ale jinak točit neumí. Jesus children of America (Spike Lee) 4,5* - příběh holčičky z amerického černošského gheta, která musí řešit věci za které nemůže. Zato její rodiče jsou na přesdržku. Bilu e Joao (Katia Lund) 4,5* - příběh z Brazilských smetišť, příběh pevného pouta a vynálezavosti jak přežít. Taky ukázka blízkosti a vzdálenosti bohatého a chudého života. Zajímavé prostřihy s videohrou. Jonathan (Ridley a Jordan Scott) 2* - těmhle toto téma neměli vůbec svěřovat. Dobrá kamera, střih a hudba nahrazují příběh o ničem. Jednoznačně nejhorší příběh filmu. Ciro (Stefano Veneruso) 3,5* - příběh z Itálie. Kdy děti musí krást, aby měly na běžné požitky normálních dětí, respaktive dětí s normálními rodiči. Song song and little cat (John Woo) 5* - dojemný a zároveň drsný příběh holčičky, která měla sen jít do školy. Nakonec její oporou po strátě dědečka je věc z druhé strany břehu, ze světa neuvěřielně bohatých a rozmazlených. Nejépe ukázány pojítka a rozdíly mezi těmito světy. Nejlepší příběh na závěr. (20.06.2009)

Jak tomu povětšinou bývá u povídkových filmů vícero režisérů, kvalita jednotlivých částí je různorodá... I tak se ale "Neviditelné děti" drží poměrně vysoko. Smutné je pouze jejich poselství - jen zlomek lidí může ke stáru vzpomínat na šťastné dětství (nejen ve smyslu zaopatřenosti, k čemuž se tento film vztahuje nejvíce)... (13.09.2009)

Sedm krátkých filmů zhodnotím postupně: První kraťas TANZA Mehdiho Charefa je opravdu špatný začátek. Samolibá sr*čka, která má na 15 minutách výpovědní hodnotu asi jako fotka dítěte se samopalem. Jasně, je to k politování, ale když vám režiséř neřekne, proč jsou v takové situaci, jejich důvody ani okolnosti, tak s nima nemůžete soucítit. Absolutně bez nápadu natočených pár dětí s kalašnikovem. odpad. Druhý snímek BLUE GIPSY od mého oblíbence Emira Kusturici už je někde jinde. Krásně ukazuje, jak to vypadá v pasťáku na balkáně i "praktiky" cikánské rodiny. Hrdinu si i na 20 minutách oblíbíte, pobavíte se a nakonec se můžete zamyslet...balkán je nám přeci jen docela blízko. ****. Spike Lee natočil JESUS CHILDREN OF AMERICA jako takové rodinné drama z New Yorku (jak jinak). Je to drsný a nepřívětivý snímek, ve kterém hrají roli drogy a AIDS rodičů a bezmocné dítě. ***. Kátia Lund přispěla povídkou BILU E JOAO. Dojemným pohledem na jeden den života malých sourozenců v Sao Paolu, bydlících ve slumu a živící se sběrem plechovek a papírů. Příjemný snímek o tom jak to doopravdy chodí. ***. U tajemného JONATHANa od R. a J. Scottových mi poněkud unikl smysl. Muž je opět chlapcem, mezi dětmi ve válce? Trochu zvláštní. **. CIRO Stefana Venerusa ukazuje italské děti ve spárech kriminality, ale příběh, víc než co jiného, nudí. **. John Woo chtěl svým SONG SONG AND LITTLE CAT ukázat nejspíš kontrast mezi dětstvím v bohatsví a chudobě. Ale komunistické škola jako dětský sen? A stejně dost bez nápadu. **. Celkově to není špatný počin. Určitě donutí k zamyšlení, i když v mém případě utíkaly myšlenky i k UNICEFu, zda se jen nepotřeboval zbavit většího obnosu peněz. Určitě to šlo udělat lépe... (09.01.2009)

Možná bych od povídkového filmu čekal invenčnější dramaturgickou práci než seřadit režiséry podle abecedy... Takže film začíná průhlednou historkou o afrických dětských (anglicky mluvících) vojácích v Burkině Faso. Uf, nejslabší kousek máme za sebou. Emir Kusturica se svým typickým drajvem dokazuje, že k vážnému tématu se hodí i humor. Spike Lee ukazuje, že džungle velkoměsta (Brooklyn) bývá k dětem ještě drsnější. Kátia Lund cestu dvou dětí po Sao Paulu chvílemi pojímá jako videohru, čímž se do hry dostává i dětská fantazie. Otec a dcera Scottovi dali fantazii na první místo a stvořili kouzelné dílko, které vyčnívá nejen svým námětem. Neapolský příspěvek má námětem blízko k tomu z Černé Hory, ale laděn je úplně jinak. Na závěr přišel překvapivý doják Johna Wooa, který se v jeho filmografii opravdu vyjímá. S výjimkou první povídky silná a různorodá kolekce. (01.06.2009)

Príbehy sú rôzne, dokonca tak rôzne, až sa zdá, že ich nič nespája okrem detských postáv. Väčšina z nich zaujme od prvých sekúnd, u mňa najviac zabodovali prvý a posledný, teda Tanza (režisér Mehdi Charef) a Song Song and Little Cat (režisér John Woo). Hlavne ten posledný ako dokonalá citová vydieračka s melancholickou hudbou, ale dokonale sadla a príbeh s neuzavretým snovým koncom pohladil po duši. Ridley Scott s fotografom preneseným do detských rokov aj keď asi nejpremyslenejší príbeh je poslabší spolu s talianskym zlodejíčkom Stefana Venerusa. Ako celok to určite stojí za pozretie, lebo ponúka pohľad tvorcov rôznych kultúr na extrémne situácie detí zatiahnutých do vojny, chudoby, otroctva alebo obyčajného odcudzenia od rodičov. (24.03.2014)