Neviditelný

Jaroslav Havlíček v hrobě nerotuje, ale rozmrzelé kroucení hlavou si asi neodpustí. Ne snad že by Bělkovo pojetí Hajnovy vily postrádalo patřičně nepříjemné napětí a úžasnou kameru, která svými "ručními" záběry navodí dokonale děsivou atmosféru. Jenže co se dostává tady, ztrácí adaptace na postavách. Taková Soňa si totiž svůj klíčový a v předloze pečlivě budovaný psychický vývoj odbude za slabou půlhodinku (nemluvě o tom, že Jaroslava Tvrzníková zkrátka Soňa není...) a Petr Švajcar, jakkoli ho Munzar svým sveřepým pohledem ztvárňuje víc než dobře, je tady převážně jen panem inženýrem s několika nešťastnými životními otočkami. Jeho prospěchářská část osobnosti hodně chybí. Když byla pak ve finále zkrácena až opomenuta ona osudová a komplexní tragika, musel jsem sám sobě přiznat, že mě toto ceněné televizní dílo zklamalo. Pro neznalce předlohy může jít o atraktivní podívanou, ale já si ho užít nedokážu. (20.10.2011)

Je asi trochu nepatřičné, když tě místo hlavních postav herecky, autenticitou, temperovaností a vytříbeností ztvárnění zdaleka nejvíc zaujme postava vedlejší a navíc charakterově nijak zvlášť zajímavá (zde rodinný lékař). Když pak ale v titulkách zjistíš, že ho hrál Zd. Štěpánek, tak je to jasný. Rovněž Hrušínský, který jen mlčí a blbě čumí, je podivuhodně přesvědčivý. Naopak z mluvy Tvrzníkové jsou až komicky jednoznačně znát 60. léta. Na rozdíl od o generaci pozdějšího Svobody, který Cyrila jako postavu velmi exponuje (což sice patří do jeho koncepce, která se ale moc nevyvedla) a ukazuje ho (pěknou kreací Čepkovou) jako vyšnými touhami a nízkými pudy zmítanou psychiku, tvůrci této starší adaptace celkem pochopili, že o osobu vyšinutého Cyrila samotného až tak nejde a náležitě ho koncipují spíš jako (budoucí) přízrak. Jinak z povšechného nicmocu celé tv hry vyniká několik silných momentů, zvláště ve vztahu mezi sábnoucím tchánem a arogantním zetěm, jehož dobový arogantní pokrokářský racionalismus je zřetelně položen jako téma. Racionalismus, jehož prospěchářský, byť nikoli nemravný kalkul je mstěn střetem s "šílenstvím". Ne, vlastním Švajcarovým hříchem skutečně není prospěchářství, nýbrž právě hovadství pokrokářského pragmatického kalkulismu. Ježto ale msta božstev či démonů opačných sil se kauzálně neděje jako reakce na jeho postoje a činy, nýbrž vychází z "prokletí domu Hajnů" (jak svým způsobem příhodně nazve svůj film Svoboda), jehož členové jsou k duševní chorobě predisponováni, je jasné, že se jedná o výsostně metafyzický proces střetu dvou antagonistických potestas. Připadá mi, že každá postava se svou charakteristikou musí mít v tomto dramatu svůj přesný význam (jasný je třeba u staré tety, kdežto výklad tchána bude komplikovanější). Je podivuhodné, že chaos je spojencem nedůtklivého konzervatismu, touhy po "zachování řádu světa": řád (jejž chtěl prolomit i Cyril!) se mstí chaosem, narušitel nemá proti vzpírajícím se silám zásvětí šanci. A Soňa - matka vykazuje nebezpečné podobnosti s Helgou knížete Sternenhocha. (07.12.2018)

Po dokoukání filmu (podle knižní předlohy Neviditelný) Prokletí rodu Hajnů(1988) jsem byl nadšenej. Zároveň jsem ale zjistil, že knižní předloha Neviditelný už jedno filmový zpracování se stejným názvem jako kniha má. Navíc dle zdejšího hodnocenej ještě líp hodnocenej než Prokletí rodů Hajnů. Takže to nešlo nevidět. Samozřejmě se neubráním srovnání těchto dvou filmů. Neříkám, že je tohle filmový zpracování špatný ale u mě ve všech směrech vyhrává Prokletí domu Hajnů. Neviditelný má sice trumfy v podobě hereckých es ale ani to nestačilo. Třeba v roli tetičky u mě jasně vítězí Valerie Kaplanová z filmu z roku 1988 nad Leopoldou Dostálovou. Neviditelný mělo sice celkem ucházející atmosféru ale zdaleka né tak hutnou jako v Prokletí rodu Hajnů. A určitě jsem při sledování neměl tak znepokojivej pocit jako u Prokletí rodiny Hajnů. Závěrem z toho vyplívá, že nesouhlasím se zdejším hodnocením. Prokletí rodu Hajnů vs Neviditelný 5⭐ku 3,5(slabší 4)⭐ (22.02.2023)

Velmi dobrá partie, která má ovšem velmi tajemné a nepředpovídatelné pozadí. Složení obyvatel domů je výborné, stejně jako narůstající psychóza, ironicky trefné, pichlavé poznámky pratety a samozřejmě němý a duševně neviditelný strůjce celé rodinné zkázy. Možná je chyba ve mně, ale Munzara nějak nevstřebávám i Soniny emocionální projevy byly občas příliš, ovšem výborný děj a skvostná psychedelická hudba, od mistra československé kinematografie Luboše Fišera, mi nedovolí jít pod plný počet. Výborná záležitost se skvostnými monology i dialogy. Tohle je potřeba znát. (07.05.2013)

Televizní černobílá adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka s neopakovatelným hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského... Je zajímavé, jak nesmírně populární mezi českými režiséry spisovatel Jaroslav Havlíček byl, jen namátkou lze vyjmenovat tyto adaptace: Prokletí domu Hajnů, Petrolejové lampy, Ta třetí, Barbora Hlavsová, Helimadoe... (08.10.2008)