Zkázonosná kometa

Stařecké lamentace nad tím, že kultura se jen točí v kruhu a všechno už tu jednou bylo, člověk většinou má jen za senilní mrmlání a ulpívání na dávno přežité minulosti. Jenže ono na tom asi přece jen něco bude. V dnešní době pějí filmoví publicisté ódy na filmy a tvůrce, kteří s nadhledem či jen nostalgií přistupují k dědictví 80's popkultury a z jejích elementů utvářejí důmyslné pastyše. Příznačně pro svět žijící jen pro aktuální okamžik sice tato díla hojně dostávají vysoké hodnocení, neboť pozitivně komunikují s publicisty, kteří vycházejí z řad filmových fandů odkojených na příslušné reflektované kultuře, ale nikdo se nepozastavuje na tím, zda dokáží přežít dobu svého hypu. Jako odpověď na tuto otázku může posloužit svého času nadšeně přijímaný a pozitivně recenzovaný, ale dnes zapomenutý snímek "Night of the Comet". Svým konceptem jako by vypadl ze současnosti - také tu máme fikční svět reflektující popkulturní fikce, které tvůrci sdílejí se svým publikem, a také tu jsou reference zaobaleny do nadsazeného vyprávění kombinujícího různé žánrové tradice a zesměšňujícího jejich schémata. Jen s tím rozdílem, že "Night of the Comet" podobně se jako některé další osmdesátkové bijáky (např. "Night of the Creeps") obrací k padesátkovým béčkovým žánrům, které odkojily celou jednu generaci coby mnohokráte reprízovaná televizní vata během let šedesátých a sedmdesátých. Při tom si "Night of the Comet" co do sofistikovanosti aluzí v ničem nezadá se současnou tvorbou. Podobně jako Scottové Pilgrimové a všemožní další mladí muži za pultem i zdejší hrdinka pracuje v chrámu komerce a popkultury, konkrétně v jednosálovém kině promítajícím trashové filmy, a největší hodnotu v jejím životě představuje dosažení nejvyššího skóre na videoherním automatu umístěném v tamním předsálí. Katastrofu, která většinu lidstva proměnila v prach a ze zbylých lidí udělala světloplaché krvežíznivé bestie, přežila v onom svatostánku pokleslé kultury odkud následně vychází do světa, který už nemá podobu nehostinné a nulové vyhlídky skýtající reality, nýbrž žánrového univerza, kde je dovoleno vše a kde "girls just want to have fun". Vedle řady dílčích citací a odkazů se referenční rámec 50's brakové kultury absolutně zhmotňuje ve finále, kde se postavy samy stylizují do rodiny atomového věku i figur z mládežnických filmů konce dané dekády. Na první pohled může film dělat dojem genderově progresivního díla, když jako hlavní postavy ustanovuje sexuálně aktivní dívky, které umějí zacházet se zbraněmi, ale jejich rolemi ve vyprávění nicméně stvrzuje, že se jedná o produkt cílící ryze na mužské publikum. Sexismus filmu se ukazuje v obzvláště absurdním světle, při uplatnění pravidla ustanoveného Alison Bechdel. Ačkoli hlavními postavami zde jsou dvě sestry, které přežily apokalypsu a nyní si užívají svobodu po pádu tradiční společnosti, nikdy se spolu nebaví o ničem jiném než o mužích. Obě jsou v zásadě definované muži (otec je naučil zacházet se zbraněmi) a bez mužů jsou neúplné. Aby nedošlo k ohrožování statu quo, dokonce ani jedna z nich nikdy nezastřelí žádného muže, bez ohledu na to, jak moc je ohrožují. Výsadu moci nad životem a smrtí mají opět jen muži, konkrétně zdejší ranař, k němuž se upínají tužby hlavní hrdinky, ale i záporáci, kteří radši zabíjejí své pohůnky, než aby je nechali padnout do zajetí hrdinek. (07.10.2013) (méně) (více)