What I Haven't Told the Prince
Obsahy(1)
Jiří Brdečka, autor následujícího snímku, obvykle pracoval na vlastních námětech a nápadech, ale neváhal použít i cizí předlohy, pokud v nich objevil něco, k čemu se chtěl sám vyjádřit. A to platilo i o slavné pohádce Oscara Wilda Šťastný princ. Nebyl by to Jiří Brdečka, kdyby si i tuto pohádku neupravil k obrazu svému. V jeho podání je pohádka méně krutá a méně smutná, řekl bych lidštější. Ve filmu ji nazval Co jsem princi neřekla. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (20)
Antiwildeovská adaptace jednoho z nejjímavějších příběhů světové literatury. Brdečka potlačil křesťanské a homoerotické motivy Wildeovy filozofické pohádky a akcentoval sociální kritičnost (byť i ta je ve Wildeovi přítomna). Závěr pak jde vyloženě proti duchu Wildeovy předlohy. Vzpomínám si, že Miroslav Táborský tento animák uvedl v cyklu Mistři animovaného filmu s konstatováním, že Brdečkova adaptace není tak smutná a bezvýchodná jako Wildeova pohádka. S tím si dovoluji nesouhlasit, neboť konec je u Brdečky v konečném součtu mnohem depresivnější a bezvýchodnější než u Wildea. ()
Krátký animovaný film Co jsem princi neřekla je lehčí a světlejší variací sociálně kritického Šťastného prince Oscara Wildea. Jiří Brdečka měl při tvorbě neustále slabost pro ironickou nadsázku, v každém jeho díle je proto alespoň částečně přítomna. Wilde svou satirou proniká do centra destrukce lidskosti, Brdečka kritický aspekt využívá jen k potvrzení nálady rozuzlení. Posmutnělá kresba Jitky Walterové opět cílí na melancholii lidské duše, ale hlasový doprovod Jany Hlaváčové a Eduarda Cupáka i přes zármutek lidumilnosti zanechává jasný svit hřejivé naděje. Rozkošná animovaná varianta Wildea! ()
Strašlivá normalizační adaptace krásné Wildeovy pohádky, rozmělňující ji na pouhou socialistickou agitku. Veškerou hloubku sebeobětování zasypává Brdečka hlušinou nepřípadné a nemístně člověčí milosrdné lži, takže namísto iniciační a nadějeplné legendy, otevírající čtenáři svět jako prostor, v němž je možné smysluplně zahynout (a tak žít), vyrůstá z přejatých motivů banální bajka hlásající, že zde lze jen donekonečna přežívat (a tedy stále umírat). To, že záleží na volbě každého, je zamlčeno. Píše se rok 1975 a cesta je jasně dána. ()
Realistický pohled na osudy milodarů? Šťastný princ je doják (zvláště jedno ultradojemné a citlivé zpracování coby rozhlasová pohádka), která ale přesto tak trochu zahřeje tím kouskem dobra v srdci prince a vlaštovky. Ale tady to zobrazení, přestože tak by to asi reálně vypadalo, by ve mně skoro zabilo i ten poslední kousíček naděje v dobro. Zkrátka mi to srazilo náladu a uvrhlo mne do deprese, že vlastně nevím, co si o tom myslet. Tak aspoň tolik dobrého můžu říct, že hlasy Hlaváčové a Cupáka jsou nádherné. ()
Podle předlohy Oskara Wilda-"Šťastný princ" v Brdečkově úpravě však nakonec dostala jméno "Co jsem princi neřekla", a jak je známo tak je i tato pohádka méně krutá, méně smutná a taková lidštější. Vždyť Oskar Wilde ve své pohádce nechal vlašťovku nakonec zahynout, ošumělou sochu prince strhnout a roztavit. Vypráví o zlaté, rubíny a diamanty poseté soše prince a jedné hodné a obětavé vlašťovce. Ten konec je velice smutný a nabízí se tu skutečně otázka..Co jsem tomu princi neřekla..? Moc pěkný a poetický byl i komentář obou dvou herců a zajímavá animace krom vlašťovky nehybná. ()
Galerie (2)
Photo © Krátký Film Praha
Reklama