Tajemství slov

8/10 Co o to vlastně napsat? Těžko se o tm mluví. Snad bych mohl jednou větou říci, že to je o dvou popálených osobách, jedné na kůži a jedné na duši, které k sobě najdou cestu. Ale těch témat tam je mnohem víc. Dokáži si představit, že by se z Tajemství slov dalo vyždímat daleko víc. (25.12.2006)

„Kam letí? Záleží na tom? Vadí jí snad letět nad padesáti tisíci tunami oceli, do kterých denně naráží dvacet osm tisíc vln, někdy i víc? A to je vše? Trávit čas, než tě stráví sám? Je to všechno? Vlny, vlny. Každá jiná.“ Hanna žije velmi systematický, rutinní, asociální ale bezpečný život, A žila by tak i dál, kdyby se neobjevila krátkodobá práce ošetřovatelky… Líbilo se mi už prostředí, v němž skupinka osamělých existencí žila. Ne snad svou estetičností, ale atmosférou izolovaného klidu, ve kterém si čas na ropné plošině ubíhá svým vlastním, pomalým tempem. Díky tomu se mohl rozvinout vztah těch 2 a mě je moc bavilo pozorovat. Josefovu neúnavnou snahu zapůsobit na „sestru řádu Kuřete a rýže“, a naopak Hannino postupné, opatrné otevírání se. Snímek se mi líbil až do podivného setkání s „důvěrnicí“. Konec se už tak nějak dal čekat. Za mě solidní 4*. „Coro...“ - „Ano?“ - „Jak se dá žít s tím, co se stalo? S důsledky? Jak žít s nebožtíky?“ - „Nevím. Člověk prostě musí žít dál. Všichni vlastně žijí pro budoucnost. Anebo ne. Někdo to nezvládne.“ (06.11.2022)

V první moment jako bych viděla své pracovní začátky – stejně ponurá, zaprášená železná konstrukce, kde denní rituál velel nejprve ze stolu setřít vrstvu grafitu a následně se pustit do přípravné fáze cílící na každoměsíční mizernou mzdu pro padesátku podobných dříčů. Ocelové monstrum s příznačným názvem ropná plošina tuto dobu silně evokovalo - jedna žena, několik mužů, sugestivní vyprávění a nekonečno mořských hlubin.Nebylo na škodu, když příběh zabředl na jednom místě, protože dialogy byly skvělé a určitě stály i za těch jindy nekonečných stodvacet minut, které se tady převalily rychlostí vlny. (03.11.2014)

Tajemství slov, aneb jak hodně mluvit a nic moc nevykecat. [Symptomaticky ženské.] Přestože může představa filmu o konverzaci hluché se slepým nabávat rysů anekdoty, moc se nepobavíme - a když, jen do pláče, jak by řekl Jára Cimrman. Snímek neponechává nic náhodě - počinaje vynikajícím soundtrackem [Byrne, Waits, Antony & The Johnsons a mně dosud neznámé kontinentální subjekty], přes skvělou, osvědčenou volbu jednoty místa a času na fotogenické těžební plošině, po působivou práci s dialogy, slovy, která se derou na povrch příběhu z hloubky, jejíž podobu nám dávají jen tušit, protože stejnou měrou milosrdně zahalují [snad jsem nevykecal pointu]; přesto snímek disponuje explicitními momenty, z nichž vstávají zbytky animálního zasrstění hrůzou. Z ústředního hereckého dua podává přesvědčivější výkon Sarah Polley. Čím dál víc mi připomíná moji kamarádku Marthu a její [Sarah, ne Marty] pomalu odbourávanou izolaci je radost sledovat. (03.01.2013)

Silný příběh, tragické lidské osudy itrovertní cizinky Hanny, která nechce prozradit nic ze své minulosti, a zraněného extroverta Josepha, který je připoután na lůžko a je odkázán na Hanninu pomoc. Postupně se jejich životy přibližují a navzájem do sebe pronikají. Moc se mi líbila atmosféra na těžební plošině, kde se vetšina filmu odehrává. Sem se uchylují podivné existence, samotáři a podivíni, kteří se cítí dobře jen když je od ostatních lidí odděluje velká vzdálenost a hučící moře. A zde si každý může najít svůj kousek štěstí. (07.01.2010)