Grand Prix

John Frankenheimer zde ukazuje především režisérské mistrovství, které je prezentováno střihem, dvěma záběry nebo i více záběry v jednom okně a skvělou prací se zvukem. Jasně, to není jen jeho vina, ale měl vizi, která je z toho patrná - ukázat rychlost a její krásu stejně jako zhoubnost. A to se podařilo. Závodní scény jsou i po půl století úchvatné. (28.02.2018)

Staré formule mě vždy lákaly. Větší riziko, větší ukázka řidičského umění. Gladiátoři v autech, kteří riskují své životy, aby byli ještě rychlejší než ten druhý. Každý z nich ví, že může umřít a přesto chtějí stanout na výherním stupni slávy. Jenže chvilková sláva nestojí za jakýkoliv lidský život. Při závodech tu je ostrá, čistá kamera a výborný syrový zvuk motorů. Jakmile se ale film přesune mimo dráhu, tak začne nudit. Lásky pilotů Formule 1 neudrží stejné vražedné tempo jako na okruhu. Někdy příliš romantická hudba a někdy pocit, že jde spíše o romantický film než o závodní drama. Ale určitě to stálo za sledování. Le Mans (1971) pro mě zůstává stále králem v tomto sportovním žánru. (09.02.2013)

Na svou dobu technicky neskutečnej racing film, který svůj vlastní závod (s produkcí se Stevem McQueenem a Johnem Sturgesem v čele, která si chtěla vzít na paškál stejné téma) vyhrál. A zatímco McQueen si o pár let později natočil jiné fenomenální auto dílo v podobě Le Mans (troufám si tvrdit, že i přes podobnost některých motivů jde o zajímavější a konzistentnější podívanou), Grand Prix tuhle výhru nikdo neupře. Tři hodiny jsou možná dlouhá doba, ale uteče to závodním tempem - především díky Montandovi a Mifunemu (zatímco Garner McQueenovo mojo nemá ani z dálky). Jediný, co mě neskutečně rozčilovalo, byla naprosto nevhodná hudba, která v těch nejdramatičtějších momentech zní, jako by podkreslovala scénku se selkou, co se po procházce rakouskými Alpami vydala podojit oblíbenou krávu. Jarre tentokrát totálně mimo atmosféru. (22.10.2022)

Formule mě nebaví, a tak jsem alespoň doufala, že mě třeba zaujmou charaktery jednotlivých postav. Musím si k nim přece vybudovat nějaký vztah, když jim mám fandit a bát se o ně. Jenže všechny mužské postavy určuje jejich posedlost závoděním a víc se o nich nedovím. Jejich partnerky jsou na tom ještě hůř, jsou tam jen na okrasu (a Stoddardova manželka se svou „komplikovanou“ povahou k naštvání). Paradoxně tak musím nejvíce vyzdvihnout atmosféru závodů a dění okolo nich. To bylo alespoň filmařsky promyšlené. Pořád mě ale překvapuje, s jakou lehkostí se všichni vyrovnávají se smrtí. Jak rychle se oklepou z tragického úmrtí diváků anebo ze smrti jezdců. Ten závěr to vlastně výstižně shrnul - davy šílí, vítěz se raduje, bouchá šampaňské a za zády jim ještě stoupá dým ze smrtelné nehody… (08.08.2023)

Osudové ženy, bujaré nekonečné večírky, nezaměnitelná vůně benzínu a spálených pneumatik, všudypřítomná smrt, kdy každý výlet mimo trať je potencionálně vaším posledním a vy jste nesmírně rádi, když zůstane jen u „nevinně vyhlížející nedobrovolné koupeli popř. netradiční sklizni ovoce v korunách stromů“..., desetitisíce nervózně přešlapujících diváků v ochozech stadionu, v oknech, na přilehlých zídkách...všechny spojující společná vášeň pro rychlá kola a to nejdůležitější-piloti, s jediným cílem. Spatřit cílový praporek dřív, než kterýkoliv z jejich soupeřů. Nikoliv Howardova (zdejší) vyhypeovaná sázka na řemeslnou jistotu, v podobě neživoucích Rush, ale živočišná Grand Prix J. Frankenheimera, je pro mě osobně tou pravou resp. plnohodnotnou F1-čkovou podívanou a skutečnou poctou těm šílencům, co opětovně usedali do „pojízdných rakví“. Zamiloval jsem si ten snímek, každou jeho sec, i se všemi jeho chyb(k)ami a starými dobrými bolístkami v podobě přepisování historie, které však (v mých očích) mnohonásobně přebíjí ta všudypřítomná vášeň, zapálení, láska (jak je komu libo) pro tento adrenalinový (motor)sport. To vše odehrávající se stále ještě v dobách, kdy převažovalo umění samotného jezdce, nad nejmodernější (elektro)technikou. Nedočkáte se tedy žádných křečí do konečků prstů od mačkání tlačítek, tady se jede pěkně po staru, s klasickou řadící pákou. Grand prix, to je herecká jistota v čele s duem Y. Montand – J. Garner a klasický příběh nazíraný pohledem nikoliv dvou jezdců (nesmiřitelných rivalů), ale rovnou čtyř. Tím hlavním lákadlem resp. to, co dělá tento snímek tak nezapomenutelným, diváka zvedá resp. přikovává do sedaček a pohrává si s jeho tepovou frekvencí, jsou však samotné autentické (počítačem neupravené) záběry ze závodních okruhů, opepřené detailními pohledy do kokpitů, navíc neuvěřitelným způsobem ozvučené. Vrcholem budiž závěrečná Monza s původní klopenou zatáčkou, která je skutečnou delikatesou pro opravdové fajnšmekry. Závěrečný záběr, se stojícím J. Garnerem uprostřed startovního roštu, za zvuků burácejících motorů, je přesně TÍM momentem, kdy divákovi naskakuje husina po celém těle. Chápu, že nezainteresovanému divákovi můžou přijít moje slova, jemně řečeno, pošetilá. Popravdě? Je mi to tak nějak..... u prdele. 90% (16.01.2014)