Japonsko

Mladý mexičan Carlos Reygadas natočil v medzinárodnej koprodukcii výnimočný existencionalistický debut. Pomaly plynúci príbeh muža stredných rokov unaveného žitím, ktorý prichádza do hôr uprostred Mexika a ubytuje sa u tam žijúcej 90. ročnej starenky, aby skoncoval so životom. Film plynie v nevysloviteľných a predsa zjavených tajomstvách predsmrtných meditácií ticha prírody. Pomalé plynutie oživujú naturalistické šokizmy (pokus o vopred dohodnutú súlož so starenkou) a súboj starenky s rodinnými dedinskými buranmi o dom. Nevšedná obrazová stránka, úsporné dialógy a posmutnelá poetická nálada. Japón je ale príliš svojbytné dielo, nepodobajúce sa na nič, čo by eventuálne mohlo pripomenúť pocitové ladenie filmov buď Tarkovského alebo iných svetových artových režisérov. V popredí stojí zjavné odkázanie na krásu a duchovnú bohatosť zanikajúceho sveta prírody v kontraste s vnútorne prázdnym konzumerizmom mestských aglomerácií, ktorý nahlodáva aj doteraz fungujúce vidiecke komunity. Použitie nehercov zapadá do celkovej koncepcie diela a zvolenie presne zapadajúcich typov je obdivuhodné. Nevyslovené posolstvo a zjavná vnútorná sila filmu - smutnokrásneho zjavenia života uprostred pustatiny duše okoralej cynizmom mesta - pôsobí veľmi intenzívne aj niekoľko rokov po jeho vychutnaní si na plátne kina. (21.09.2005)

Cirociry art, zase sa vo mne prebudil filmovy basnik, ktory miluje filmy Tarkovskeho, Bunuela, Bergmana, alebo Antonioniho. rtovy hnedopich. Nadherna vec, smutna, depresivna, nadherne hory uprostred mexika, pomaly plynuce genialne natocene scenerie ... nadhera. PS : len aby to nevidel verbal : 98 % (14.10.2017)

Dost by mě zajímalo, proč režisér film pojmenoval Japonsko, protože s Japonskem to nemá absolutně nic společného. Ale ok. Tenhle strašně pomalý film je upřímně docela zajímavý, některé záběry jsou taky dost zajímavé, ale zase na druhou stranu, jindy se ty záběry a scény vlečou tak neskutečně pomalu, že to začne nudit. Nejhorší na tom ale je to, že třeba ve filmech v obsahu zmíněného Tarkovského mají ty dlouhé záběry hloubku nebo aspoň dávají nějakou tu filozofii. Tady jsou většinou jen tak, bez ničeho hlubšího, na obdiv krajiny to taky zas tolik není. Jako jo, sice to občas v sobě nějaké hlubší myšlenky má, ale opravdu mě to spíš nudilo. Ale pokus o Tarkovského styl cením, navíc tady to občas fakt funguje, ne jako ve Stromu života. 3* (25.11.2018)

Začíná to jako Solaris a končí jako Stalker, ale mezitím uvidíte, co jste u Tarkovského nikdy nespatřili. Třeba výborně „zahranou“ kopulaci koní, jejíž postkoitální doznívání je prostoupené pocitem prázdna a marnosti. Japón nicméně není běžné festivalové drama plné existenciální tísně. Ano, hrdina zřejmě hledá spirituální vykoupení, ale zdá se, že nejúčinnější lék na jeho duševní rozpoložení představuje sex. Jistě, jedním z prvních obrazů, který se vám vryje do paměti, je stále se hýbající hlava ptáčete (podobně jako hlavní hrdina rezignoval na existenci a už pouze dožívá), ale o pár minut později protagonista s nečekanou bezelstností oznámí, že se do hor přijel zabít, na což druhý muž reaguje naprosto klidně. Tahle rozkročenost mezi naturalismem (k němuž přispívá 16mm kamera a mistrovská práce s přirozeným světlem) a alegorií, ve které konkrétní lidé pouze zpřítomňují určité obecné životní principy, charakterizuje celý film. Fyzično se prolíná s metafyzičnem a přestože je vyprávění extrémně pomalé a po většinu času moc nechápeme, kdo dělá co a proč, těžko od toho odtrhnout oči. Momenty, u nichž byste předpokládali vážnost, jsou nečekaně vtipné (příprava těla před souloží), někdy se vyprávění přepne z hraného do dokumentárního modu, kdy se (ne)herci bezstarostně koukají do kamery a nezdá se, že by se drželi nějakého scénáře. Reygadas coby filmový samouk svým debutem zkrátka nenapodobuje festivalová dramata, ale poměrně intuitivním, nevyumělkovaným způsobem objevuje vlastní filmovou řeč a nabízí unikátní a unikavý divácký zážitek. 85% (14.11.2021)

Celý film je téma chystání se na skoncování se životem podporováno formální stránkou: zvláštní nejistá kamera a rozostřené barvy díky tomu, že film je natočen na video, hudba hrající pouze v rámci diegetického světa (převážně ve sluchátkách hlavního hrdiny). To vše podporuje subjektivní perspektivu, nejistotu, ponor do hrdiny bez nějaké přílišné psychologizace. A hlavně je tu geniální poslední záběr, bloudivá jízda kamerou nechávající nás po celou dobu v nejistotě, víme, co musí kamera zabrat, aby vše dávalo smysl, ale jsme napínáni a vše graduje až k závěrečné mrtvolce (doslovné i technické). (29.03.2007)