Černá dynastie

Velmi doporučuji NEČÍST OFICIÁLNÍ TEXT DISTRIBUTORA. S filmem má společnou leda zmínku o ČKD. Hluboce lidský příběh jedné rodiny, takový, jaký uměl napsat Jan Procházka. Hudba Evžena Illína dodává příběhu dramatické napětí. Místy se může zdát až nepříjemná, ale k ději přesně pasuje. Opakující se historie - otec, který se staví kriticky počínání svého syna, aby později měl pochopení pro svého vnuka. Velmi vyvážený snímek. (Pro vitekpe: Manželku Antonína Koudelky hraje Zdeňka Černá). (02.10.2016)

Děda, otec a syn. Všichni tři povahově navlas stejní, přesto či právě proto jeden k druhému obtížně hledá cestu. Filmem se míhají vzpomínky na mládí, války (první i druhou). Kontinuita rodu má svůj význam, všichni ve stejné fabrice na lokomotivy. Fabrika je věčná a oni jejich součástí. Nic budovatelského, má to spíš blíž k některým Hrabalovým vizím Libně apod...75% (11.01.2017)

Československá psychologická dramata (zvláště z této černobílé éry od konce války až po příchod nové vlny 60. let) patří dlouhodobě k mým zásadním filmovým zážitkům... a že na mě zabírají pořád a stále mě i tato tvorba dokáže dosud neviděným snímkem překvapit, jsem si potvrdil i dnes díky Skalského rodinné sáze, jejíž několik členů nejen pracuje ve stejné fabrice, ale navzdory měnícím se politickým okolnostem zažívají ve svém životě podobné situace a konflikty napříč generacemi. Ladislav Pešek v hlavní, zcela nekomediální postavě Antonína Koudelky znamenitě rozehrál velký časový oblouk své postavy od nadšeného mladistvého dělníka a řidiče lokomotivy, přes tragickou pracovní událost a podobně dramatické akční zážitky za války, jež ho poznamenají, až po milníky v Antonínově rodiném životě a polohu stárnoucího zádumčivého nerudy. Jiří Němeček v jenom lehce užším časovém oblouku se přidává s taktéž schopně ztvárněnou postavou včetně dlouhodobé proměny. Přestože mi Pešek a Němeček, obsazení do rolí otce a syna, dosud nikdy nepřišli jako výzorově si podobní herci, slušné maskování spolu s využitím klobouků, zvoleným osvětlením či úhlů snímání (nejvíc asi během noční scény se střetem u vlaku) dokázaly dojem podobnosti až překvapivě vyvolat. Vyprávění startující u životních pocitů a úmyslů dvou nejmladších členů rodiny se s posunutím pozornosti k Peškově a Němečkově postavě často odvíjí od principu podvědomí s vnitřními asociacemi minulých prožitků, jež postupně barvitě dotvářejí minulost obou postav a jejichž vzájemná konfrontace napříč léty spěje k hlavnímu poselství. Retrospektivně je Černá dynastie naplněná poutavými prožitky, v rámci aktuální linky zase více funguje souvislé napětí. Navzdory četným skokům v čase, reflektujícím na pozadí rodinné ságy nacistickou okupaci nebo rok 1948 a politickou stávku, jsem vůbec neměl problém se orientovat v ději, naopak i tento zručně provedený způsob vyprávění, mozaikově podávající za relativně krátkou stopáž (90 minut) časově bohatý příběh, vděčí také spolu s černobílou kamerou, skvělými scénami z výroby i jízd lokomotiv či zmíněnými hereckými výkony za pozoruhodný zážitek. [90%] (06.01.2024)

Klíčové události Československa počínaje Rakousko-Uherskem a konče začátkem 60. let v kronice jedné rodinné dynastie pracovníků ČKD. Typický a zcela průměrný nebo spíše konvenční budovatelský film trochu ozvláštňuje způsob vyprávění s četnými návraty do minulosti ve vzpomínkách, téma "otcové a děti" a nezvykle avantgardistická hudba Evžena Illína, ne nepodobná tvorbě Alfreda Schnittkeho nebo Sofji Gubaidulinové a jiných avantgardních skladatelů 20. století. (19.01.2013)

Černá dynastie je spíše filmem Procházkovým než Skalského, anebo? Chladně, až znuděně přepisovaný scénář nesvědčí o režisérově ochotě (či snad moci) ukáznit vespolné i individuální dění, a snímek tak připomíná nemluvnou, ba mrtvou tiskařskou sazbu. A Procházka zde vypovídá prostřednictvím rodové ságy v politických dějinách především o sobě. Z jeho scénářů lze snadno odečíst jeho obsese. A raný sujet této pokročilé budovatelské syntézy napovídá mnohé: podkresluje jej nepolevující potřeba řešit (osobní) minulost, neustále se vracející a neodbytně se hlásící o svůj podíl na dnešním utrpení či slasti (spíše sněné než reálné), která se zde vyjevuje tíživými retrospektivními vstupy, ovšem značně toporně vkládanými (například vzhledem k pokročilejší rafinované skladbě vražedného deliria v Kachyňově (sebe)mrskačské „baladě o chlapci a koni“). Tento oslyšitelný jazyk však dotvářejí další motivy, prvky, detaily, třeba všudypřítomné fackování (věčných) dětí nebo neopotřebovatelné nevšední idiomy, které – opakující se věčně napříč filmy – odkazují k jednomu konkrétnímu mluvčímu, jehož stín se rýsuje za plátnem... Černá dynastie se mi tedy s ohledem k tomuto kontextu jeví být jen jakýmsi zakleknutím do bloků, počátečním okamžikem tázání, na němž se scénárista poprvé sám sebe otázal, ještě než zjistil, že se sám svým jazykem dokáže spasit... (23.12.2017)