Planeta opic

Nevím, co jiného bych zde měl napsat, ale bylo by dobré zdůraznit to hlavní - tenhle film JE kultovní a to po právu. Atmosféra je tíživá i 40 let po natočení tohoto snímku a jeho poselství (bohužel) je také pořád aktuální. Krom té slavné závěrečné scény (která mi byla vyzrazena, takže jsem si konec nemohl pořádně užít) na mě zapůsobila i scéna u soudu. Navíc ta podmanivá hudba od Jerryho… o klasice se těžko píše, na klasiku se musíte podívat a pochopíte. 100 %. (19.10.2011)

Mohlo by se zdát, že Planeta opic přece nemá patřit do sekce zaměřené na téma cest do vesmíru. Ale to pouze značí, jak se vnímání filmu od dob jeho prvního uvedení posunulo, potažmo jak jeho zásadní zvrat dnes již náleží do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního filmu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část vstupuje do kin pár týdnů před konáním letošní LFŠ. Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knižní předlohy francouzského spisovatele Pierra Boulleho, od předlohy se v mnoha ohledech zásadně liší, takže i diváci seznámení s knihou byli svého času pointou snímku překvapeni. Tvůrci se ve vyprávění drží linie, že skupina amerických astronautů ztroskotá na nehostinné planetě, kde posléze narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i zdejší pány tvorstva –civilizaci opic. Zatímco Boulle spřádal fantazii, kde člověk díky své inteligenci a znalostem ohromí vyspělou opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě několika vědců naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie. Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga předlohu obohatil o protiválečnýou reflexi hrůzných výhledů studené války, právě jeho úsporami iniciované přepracování od Michaela Wilsona výslednému filmu dalo jeho proslulé protirasistické téma. Hlavní hrdina v podání hvězdného Charltona Hestona se ocitá v pozici, která silně evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klasických klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti Ameriky. Díky tomu Planeta opic mnohem zásadněji rezonovala se společností doby hnutí proti rasové segregaci a diskriminaci Afroameričanů, než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako o rok starší Hádej kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), a nutno dodat že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím." Jako příslušník lidského plemene, které neustále testuje, co jeho planeta ještě vydrží, jsem kdysi u tohoto snímku pocítil vážné varování. A cítím ho i dnes, kdy má nejeden opičák přístup k červenému tlačítku. Naštěstí s tím nemohu nic dělat, tak alespoň občas navštívím Planetu opic, kde pomáhám Taylorovi najít řeč, uhýbat nástrahám a svlékat divoženku Novu. Mě to tam zkrátka baví, ale v ZOO už se na gorily, orangutany, šimpanze, makaky ani paviány nekoukám s takovým nadšením jako dřív. Snad jen kosman zakrslý mi připadá sympatický, ale obezřetnost mne neopouští ani u jeho klece. (01.01.2016)

Nadčasové/nestárnoucí dílo. Film ve svém zdánlivě nevýrazném komorním podání s nadhledem reflektuje různá zvěrstva lidstva, od inkvizice až po genocidu, přičemž oněm reflexním plochám všechna fakta přizpůsobuje. Neboli není důležité, jak mohly být věci takto nakonfigurované, ale proč - proč jsou takto nakonfigurované? Opice žijí ve městě, chovají se jako lidé, budují jako lidé, chybují jako lidé, chodí do škol a věnují se neurochirurgii, zatímco skuteční lidé jsou jen zdivočelá zvířata, neschopná myšlení nebo přizpůsobení se. Pak přilétá v raketoplánu inteligentní člověk Taylor, což je v rozporu se všemi opičími pravidly, zákony, svatými svitky a podobnými antimozkovými elementy. Zatímco jedni se ho snaží pochopit a vysvětlit si jeho existenci, pro druhé znamená hrozbu páchnoucí kacířstvím a hodnou likvidace. Počáteční úvahy kosmonautů tak ostře kontrastují s pozdější snahou co nejjednodušeji opicím vysvětlit svůj původ; dialogy tvoří stěžejní prvek a jsou napsány bravurně. V symbolických podmínkách, které si film pro svou existenci vybral, by přílišná vážnost byla na škodu, čehož si byli tvůrci vědomi, a tak dostalo nemalé množství scén lehce humorný, ironický podtón (ačkoliv chladná bezútěšnost dané situace je stále jasně patrná), vezoucí se právě na záměně člověka za zvíře. A když už toho všeho PROČ začne být v závěru příliš, a divák začne toužit alespoň po jediném JAK, dočká se šokujícího konce, který nekompromisně dosazuje předchozímu dění tvrdou a krutou tečku. Technická stránka odolala čelistím času rovněž výborně - masky vypadají pořád dobře, lokace jsou krásné a odpovídající, vyzdvihl bych také skvělou práci s kamerou a Jerry Goldsmith nahrál další z charakteristických soundtracků. Dokonce ani ty akční sekvence nejsou zlé. Podtrženo a sečteno - Planeta opic stále je inteligentní úvahovou sci-fi, jíž nechybí humorný podtext či povedená pointa. (26.12.2006)

"You Blew it up! Damn you! Damn you all to hell!" Klasické sci-fi, zaručující i po letech kvalitní zábavu „s přesahem“ (zkuste si místo opic představit lidi). Obzvlášť sugestivní jsou díky kameře a hudbě (Goldsmith) úvodní minuty – procházení zakázanou zónou. Zjev inteligentních primátů sice již nezvedá chlupy na zátylku, bránici na druhou stranu také ne. Ale stejně, nehledě na to, co si o mně pomyslíte, za jak velkého magora mě označíte, Burtonův remake mám radši (pro jistotu: kvůli Heleně Bonham Carterové pod opičí maskou vážně ne!). 75% Zajímavé komentáře: tron, Ony, gudaulin, sportovec (17.04.2010)