Hanyeo

Kim Ki-young (ktoreho viacere filmy predbehli v case natacania dobu a dnes je nanovo objavovany a brany ako inspiracny zdroj pre viacere sucasne korejske reziserske esa) je takym korejskym Hitchcockom. Podobne ako maestro napatia, tak aj Kim na svoju dobu disponuje v Housemaid velmi zivou kamerou s castymi pohybmi a najazdami/odjazdami hlavne v scenach budujucich napatia az strach (najazd do detailu napatej tvare). A rovnako ako v Hitchovom Psycho, tak aj v Housemaid nastava postupne vyznamove prelievanie, resp. presun / predavanie stafety z vedlajsej zenskej postavy do pozicie hlavnej. Znama kostra pribehu "zenskeho votrelca v domacnosti, ktora svojou pritomnostou postupne znici nielen harmoniu ale i samotnu rodinu" je vystavana z vemi dobre napisanych a nasnimanych scen, majuc podobu coraz tazivejsej nocnej mory. Korunou je samotny zaver s uzitim tzv. scudzujuceho efektu. Ten prinasa ambivalentne ulavu, ovsem s vystrazne zdvihnutym prstom, ukazujucim okrem ineho aj na zhubnost pachtenia sa po cisto materialnych hodnotach. (11.10.2008)

Co je cenější? Dobré jméno rodiny, luxus a peníze? Nebo šťastná rodina? Asi, jak pro koho, každý má ty priority jinde a manželka našeho hlavního hrdiny je měla pro mě až nesmyslně jinde. Občas mě některé dialogy, až mrazily. I kdž tento motiv příběhu se odehrál snad ve všech kinematografiích na celém světě, stále má co nabídnout a kousky, jako je tento by se měly povinně vidět. Jinak mé pocity z tohoto filmu jsou malinko zvláštní, protože jsem nečekal takové závěry, jenž někteří lidé dělali. Btw. Je škoda, že k tomu filmu není žádný korejský plakát (tento je japonský). 85% (16.04.2010)

Strašlivě rozbitý snímek, který by chtěl být vším a není ani ruinou po tom všem. Režisérovi se sice daří vybudovat extrémně nesnesitelné, neobyvatelné prostředí, ale není jasné, co jeho neobyvatelnost způsobuje. Hrdinové jsou zcela zbaveni psychologie a zredukováni na loutky. Jejich činy nevzcházejí z žádných životných osobností, jsou papírové, a tato bezživotnost odhaluje veškerou krutost vyprávění jako samoúčelnou a vygradovanou jen pro efekt. Otázku, kam až jde zajít, odpovídá nesmyslný moralizující rámec, který alibisticky vše shlédnuté popře jako fikci. Hned jsem si vzpomněl na Richarda Weinera, jehož vypravěč v jedné povídce jasně sděluje: mohl jsem a mohu cokoliv. Zatímco však jeho světy s tím vnětextovým rezonovaly, tento film se na stříbrném plátně kazí, odtržený od všeho, co by jej drželo při životě. (12.01.2020)

Jedna z klasik korejského filmu, The Housemaid, se pohybuje na pomezí psychologického dramatu a téměř až hororu. Nevěra manžela vyústí v řadu tragických událostí a atmosféra je tu hustší než u rákosníčka. Źánrově se to celkem vymyká dobové produkci, i když taková Flower in hell je podobně dominantní ženskou hrdinku a napínavý příběh. Kim Ki-jong tu rozhodně nešetří tehdejší společnost a to, co jsou postavy ochotné udělat pro to, aby dosáhli svých cílů či si udrželi své postavení, je za hranicemi zdravého rozumu. Přestože poslední dvě minuty trochu pozmění vyznění celkové vyznění snímku, je to právě ten psycho teror, která ve vás po filmu zůstane. (29.12.2011)

Mozaiku nesympatických postav a charakterů, ke kterým si divák nemá šanci vytvořit vztah, korunují zlé děti. Poslední scéna film proměnila ze společenské metafory v úsměvnou moralitku, škoda, protože jinak jde o výbornou sociální sondu, kritizující konzum a dopady poválečného hospodářského rozvoje na rodinnou morálku. (07.01.2011)