Smrt pana Lazaresca

Volám sa Lazarescu Dante Remus... Žijem v smradľavom byte na sídlisku s niekoľkými mačkami. Dnes ma akosi bolí hlava aj brucho. Zvracal som. Prichádza sanitka a vozia ma v nej celú noc z jednej nemocnice do druhej, od jedného doktora k druhému a ja cítim, že mi sily ubúdajú závratným tempom. Už nedokážem ani rozprávať... Trochu som si vypil, trochu smrdím a pomočil som sa. No nie je to so mnou jednoduché... Úvod je pomerne rozťahaný,ale akonáhle sa prehryzieme k prvému kontaktu s doktormi, film zrazu naberá tak silný náboj reality, až máte pocit, že sa to točilo skrytou kamerou. Neviem, či tvorcom išlo o to, aby poukázali na niečo choré v ich zdravotníctve, ale príbeh je dosť univerzálny, takže pohotovosť, či prehadzovanie zodpovednosti vám určite pripomenú aj naše zariadenia. Počas filmu som hudbu nejako nezaregistroval, čo bola určite zámienka na zvýšenie vierohodnosti. Po filme Štyri mesiace, tri týždne a dva dni som vďačný za ďalší výborný rumunský film. Ak by podobných filmov bolo viac, asi by som dal objektívne štyri hviezdičky, ale doteraz som nevidel nič realistickejšie z nemocničného prostredia, preto pridávam aj piatu. 90% (14.10.2010)

Vím proč okázale ignoruju rumunskou novou vlnu a tento film je důvodem, abych tak konala i nadále. Nevím zda mám být ráda, že se mě arogance (nikoliv cynismus, který je pro ně zbytný) rumunských doktorů emočně dotkla nebo mám být naštvaná, že sem se naštvala. Formální nekompromisnost čupr, aj s odcizením v titulkách. (17.06.2013)

Je podivuhodné, jak se 38letý režisér dovedl vcítit do pocitů "člověka středního věku", jak by řekli Američané, v této přece jen extrémní situaci. A já sám, starší pana Lazaresca, jsem jeho road movie po bukurešťských špitálech, prožíval s velkou empatií. Na této cestě cestě se setkává s různými lidmi, některé lze poměrně snadno pochopit, jiné už tak ne. Ježíš přišel k Lazarovi a vzkřísil ho z mrtvých a na počest tohoto činu vznikaly lazarety, nemocnice. Živý Lazarescu umírá v nich při své anabázi rychleji a bezpečněji než by tomu bylo doma s kočkama, chlastem a televizí.... Se svojí 94+ let starou matkou jsem strávil čtrnáct dnů před její smrtí jedno zoufalé odpoledne v nemocnici, čekání zde, čekání tam, konečná diagnóza: naprosto zdravá. Nijak jsem to nezpochybňoval. Přivezl jsem jí domů a uložil. Už nevstala. Zemřela na své posteli, kterou jsem umístil dprostřed ložnice, abych se k ní dostal ze všech stran, a kterou jsem zvedl a doplnil matrací proti proleženinám, abych se nemusel tolik namáhat.... Pan Lazarescu neměl nikoho skutečně blizkého, i když jeho "doprovodná sestry" si také zažila své. Nicméně, pokud bude Cristi Puiu točit "Moartea domnului Lăzărescu 2, 3 atd.), požádám ho, aby mi alespoň pro jednou svěřil jeho roli. A navíc ještě poučení, které se může hodit: Pacient v kómatu nemusí podepisovat "smlouvu o operaci", v níž se konstatuje, že pokud se mu při operaci stane něco nemilého (třeba že zemře), je to jen a jen jeho vina. Lăzărescu zemřel, ať žije Bessie Smith! (04.02.2023)

Ohromne zbytočný film, s prepnutou dĺžkou, otrasným vizuálom a dejom, ktorý sa snaží o vykreslenie strašného stavu zdravotníctva v Rumunsku, avšak všetky postavy len opakujú otrasné repliky, a snaha o zobrazenie "krutej reality" hraničí občas s trápnosťou. Toť poznávacím znamením vôbec celej "rumunskej novej vlny". Smrť pána Lazarescu je bolestivou zdĺhavou smrťou diváka, ktorý zomrel na nudu. RIP. Nota bene, verím, že kopa divákov priala pánovi L. čo narýchlejšiu a čo najdrastickejšiu smrť - hovorím s humorom, ale bez "nadsázky". Hluchý koniec ma prijmel veriť, že Puiu sa trochu idiotským spôsobom snažil, aby jeho film vyznel artovo. Žiadne posolstvo sa však nekoná a divákovi zostávajú len oči pre plač z toho, ako hlúpo premrhal posledné 3 hodiny života. (14.02.2013)

Člověk nemá být zbytečně natěšen, čekal jsem třešničku na dortu, ale dočkal jsem se pouze pecky. Film je strašně utahaný a v podstatě celý děj je jedna velká opakovačka, jen s tím, že se mění nemocnice a doktoři. Drama to možná je, ale do žánru komedie to spadá maximálně absurditou situace, což samo osobě na vykouzlení úsměvu vystačí dost těžko. Nevím, zda záměr autoru byl zachytit autentičnost, o čemž by mohla svědčit roztřesena kamera, ale můj dojem z filmu je jediný: Nechci, aby se mi v Rumunsku někdy něco stalo a byl bych zde odkázán na místní zdravotnický systém. (24.09.2010)