Respice finem
VOD (2)
Obsahy(1)
Dokumentární film Jana Špáty o starých osamělých ženách, dožívajících svůj život na venkově. „Ty ženy vesměs nemají strach ze smrti, snad jen z umírání, a to ne proto, že se bojí bolesti, ale že by někoho obtěžovaly, potřebovaly. Smrt je pro ně součástí života, je jeho samozřejmou složkou,“ říká režisér v explikaci svého filmu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (35)
Smířlivé zpracování smutků obyčejných lidských příběhů s kupou moudrosti. "Hora ruit, respice finem" (Čas kvapí, pamatuj na konec) s vyzněním jiným, než současné "starej se o sebe". ()
Všechny dobré rodačky přímo od pramene v estetizované zkratce. Od Špáty zatím nejblíž pěti hvězdičkám, nicméně pořád mám problém jednak s tou přelétavou mozaikovitostí, která se mi tak docela neskládá do celku, aspoň pocitového, a jednak s neodbytným dojmem, že na mě autor z každého druhého záběru významně pomrkává, jak to umí pěkně natočit. ()
pravdivé, smutné, ale výborně natočené ... ()
Jímavé. ()
Film z roku 1967. Stáří je pořád v naší společnosti tabu. Důchodci všem jenom zavazí. A tak ztrácí poslední zbytky úcty a sebeúcty a raději nikam nevylézají. Jan Špáta se už před skoro půlstoletím vydal za osamělými ženami na venkov a natočil tenhle krátký silný dokument. O osamění, ale také o síle. A třeba scéna se psem. Řeklo by se - nic, ale je v tom úplně všechno. (12/2010, docalliance) ()
Film jsme sledovali během přednášky v předmětu "Základy kultury", rozhodně jde o zajímavý dokument, který zachycuje obraz chudých žen na venkově. ()
Natolik melancholicky a realisticky pravdivé, že tento unikátní dokumentární snímek dokáže vyvolat v tak krátkém čase takovou směsici emocí, že zážitek ze sledování ve vás zůstane ještě hodně dlouho. Minimalisticky vyvážené a neobyčejně působivé. ()
Tenhle dokument ve mě vyvolal neuvěřitelnou směsici pocitů - od deprese a smutku po obdiv, úctu. Mám z toho celého takové podivné mrazení. ()
Velmi vzácný druh dokumentu, který v sobě snoubí krásu, samotu a pokoru. Říkala jsem si, co v těch ženách vidím...nechtěla jsem v nich vidět pouze staré, opuštěné ženy, které jsou rády za trochu čerstvého vzduchu a upřímný pohled svého psa. Chtěla jsem v nich vidět dítě, kterým jsme po celý život, dospívající dívky, které mají své sny, matky, které se starají o své děti a přejí si jim dát víc, než mohou. Dívat se jim do tváře a vidět ty kdysi krásné rysy, živelnost v očích a plnost rtů. Viděla jsem dlouhé životy, čirou existenci, která si nepamatuje na to, co bylo včera. Vnímá pouze okamžik a ten je jasný. Tolik syrová charakteristika života v 15 minutách. Tolik hluboká poezie existence jednotlivce a přeci - dojdeme k závěru, že život je bez všeho "vlastně nedůležitého" ve své podstatě tak prostý a jednoduchý. Děkuji! ()
Špáta jde v Schormově tradici a daří se mu to báječně ()
Nečekal jsem, že mě tenhle dokument tolik zasáhne... Opravdu působivé a smutné ()
Hodně mě to zasáhlo. Možná je to tím, že jsem každé léto trávil u babičky na vesnici v Podkrkonoší. Děda umřel brzo a babičce tak zůstala jen práce. Když přišla i o ni a musela už jen sedět a koukat na televizi (než přišla o zrak), dny se jí neuvěřitelně prodloužily, až nesnesitelně. I když měla to "štěstí", že v domě s ní žila i teta, sestřenice a další, byla neuvěřitelně sama. A samota je nejhorší. A tak posledních 10 let už jen čekala na smrt. Stejně jako jedna paní v tomto dokumentu, která upozorňuje na to, že mladí umírají a staří žijí až moc dlouho. Smutné, pravdivé. O upřímném vylíčení kolektivizace, o kterém ve snímku také padlo pár slov, ani nemluvím. Zvedal se mi žaludek, když stará žena vyprávěla, jak si museli koupit zpátky svoji chalupu. Jak se toto mohlo dít? A jak někdo může volit komunisty?!?! ()
tak nevím - žádná úplně extra moudrost stáří na mě nevykoukla - možná je to tím stářím ( filmu ) ... ()
"...a Šmudla běží." To mě tedy dostalo. Dnes už si pejska pro pomoc nepošleš. Dnes už takto slabounce vypadající lidé v chalupách nezůstávají, to by sociálka nedopustila. Dnes jsou bezpečně umístěni.... ()