Jamamba

... Viju hlady, viju hlady, žeru krávy, psy i hady. Žeru zvěř a žeru lidi, kdo mi padne do drápů toho rozsápu... Další kousek z bonusových tipů ze článku o 10 nejstrašidelnějších ČS filmech. Vím určitě, že jsem kdysi tuhle pohádku viděl. ale nic jsem si z ní nepamatoval. Což svědčí o tom, že tehdá (a ani teď) mě postava Jamamby nevystrašila natolik aby mi těch x let utkvěla v paměti. Dnešní děti se na tuhle pohádku podívají asi jen stěží a ikdyby tak je sotva vyděsí. Takže tahle pohádka bude spíš takovým nostalgickým klenotem pro ty, který vyděsila v dětství. Každopádně pořád lepší než nějaký novodobí pohádky. Za mě je to takovej průměr a spíš to beru jako takovou hezkou vzpomínku na doby kdy si pohádky vystačily s jednoduchejma kulisama. (24.02.2023)

"Uvidíš každého takového, jaký doopravdy je." No tak to potěš. Já vlastně ani pořádně nechápu, jak jsme mohly my děti, jejichž prvních deset let života se přesně překrývalo s léty osmdesátými, přežít v relativní psychické pohodě. Komentáře se tu hemží vzpomínkami na tuto studiovou pohádku jako na ultimátní dětský horor. Já to mám taky tak. A což teprve když přišel čaroděj Mrakomor, vládce všeho nečasu! Ale to už je zase jiná pohádka. (04.05.2020)

Orientální papundeklové pohádky jsou jednou z mých nejvýraznějších filmových vzpomínek z dětství. A asi proto, že jsem měla strýce keramika a strávila jsem nejedno úmorně dlouhé odpoledne navazováním zvonečků (pro šťastné neznalé, to je ten proces, při kterém se zvonku dodává srdce, aby to byl zvonek a ne nesmyslný němý předmět), větší hrůzu ve mně probouzel ten přišišlávající zvoneček štěstí se svojí písničkou, než celá Jamamba. Strejdo, odpočívej v pokoji. (01.11.2013)

Jářku, děti, byla to věru podivná pohádka. Sličná Jukiko měla zřejmě něco s očima, nejen že nebyly šikmý, navíc se zašilhala do Pavla Trapníčka, kterej jí utáhl na lehce zasmrádlou leklou rybu. Dost neurvale se v poslední době navážím do chudáka Kanyzy (s knírem nebo bez), ale tenhle neherec, jehož jednotlivé role polodementů jsou od sebe zcela k nerozeznání, je snad ještě o nějakou tu třídu níž. A dokonce i samotná čarodějka Jamamba byla nějaká opožděná. Tancovala sice pěkně, ale jinak si teda nedovedu představit, jak mohla naletět na tak starej trik s proměnou v bezbranýho tvora. Ten je známej z kdejaký pohádky snad každýmu parchantovi do šesti let. Její mezery v literatuře pro děti tak bylo jediný štěstí pro tragicky naivního hlavního hrdinu, takže šťastnej konec byla vlastně náhoda. Tady je názorně vidět, jak je důležitý číst namísto vyvádění neplech někde po nocích. Kdyby nelenila a zařídila si průkazku do místní knihovny, mohla mít chutnou pečínku (až by se sliny sbíhaly) a hlavně bejt živá, nikoliv rozmáznutá ošatkou na podlaze. A Jukiko si mohla najít opravdovýho nabíječe namísto týpka, kterej sbírá chcíplý ryby ve stoce za vesnicí. Když tak přemýšlím, byl to vůbec šťastnej konec? (10.06.2015)

Tohle měla být pohádka? Hernajs, to byl chvílemi horor. Ač téměř otřelý televizní divák jsem se při prvním tanci Jamamby pořádně vylekal a naskočila mi husí kůže. Tato do Japonska situovaná kulisovka je dobrou pohádkou pro dospělé, děti bych k tomu ale moc nepouštěl. Jamamba je vskutku zajímavá pohádka, která se nemusí líbit všem, naštěstí svou minutáží nestačí moc nudit v mluvených pasážích, kdy se nic moc neděje. (15.09.2014)