Punk jako životní postoj

Bejvávaly časy. Se slzou v oku a zdviženým prostředníčkem si říkám aspoň že nám ta hudba zůstala. Standartně pojatý dokument, dělaný ale od srdce, dýchne agresivním duchem mládí prostořekých neo-beatníků, ale čím více se blíží ke svému konci, tím spíše vzbuzuje u diváka melancholické záchvaty - z ikonických rebelů zbyla mnohdy jen notně zvrásněná a opotřebovaná schránka, jejíž majitel se ji zoufale snaží udržovat v takovém stylu, jakým ji po dlouhá léta pomalu a vytrvale ničil. A to nemluvím o tom, že někteří géniové už nás opustili natrvalo (R.I.P. Joey, Kurte). Solidně zvolený výběr písní trefně dokládá to, o čem se rozmáchle či prostořece jako zamlada vyjadřují mluvící hlavy a dobové záběry fanatických fanoušků místy působí jako velmi silný odstrašující příklad přehnané oddanosti (až blbosti). Zakončím slovy Iggyho Popa: "There's nothing left to life but a pair glassy eyes... raze my feelings one more time!" (27.10.2008)

Oproti novějšímu Punk's Not Dead má Attitude historičtější vědomí a obecně širší záběr. Přiznává punku kořeny, ať už v New York Dolls, MC5 nebo The Velvet Underground, všímá se paralel i rozdílů v jeho genezi na obou stranách Atlantiku, zmiňuje to jak z něj vznikla new wave a jak ovlivnil další žánry. A tak se objeví jak New Yorkská hard-corová straight edge scéna, tak se mluví o tom jak se punk promítl do Nirvany. Letts se vyhýbá nějaké čistě adorační poloze, objevují se spíš úvahy o tom co je punk a jak může ještě nějak působit nebo fungovat. Je prostě vidět, že Letts punk zná, má k němu vztah a, což je asi nejdůležitější a ve výše zmíněném Punk's Not Dead mi opravdu chybělo, má nejen svojí vlastní představu o tom, co punk je a prožil s ním část života, ale dokáže i pojmout ten žánr celý, od Patti Smith až k Black Flag, od Siouxsie & the Banshees po Green Day . (30.08.2009)

Až príliš priestoru je tu venované americkej predpunkovej scéne (čím nechcem povedať, že namala byť spomenutá, ale z 88 minútového dokumentu je 25 minút naozaj veľa!!!), čo ide samozrejme na úkor iných punkových období a kapiel. No a ak sa nejaký dokument chce pýšiť názvom Punk attitude, určite by mu z jeho zorného uhľa pohľadu nemal vypadnúť working-class (alebo ak chcete Oi!) punk s Jimym Purseyem a jeho kapelou Sham 69 na čele. Pre boha, veď oni zachránili punkové "hnutie" pred totálnou komercializáciou a falošným pozlátkom, keď (ako sa spomína aj v dokumente) sa z punku stala len módna záležitosť. Preto ak niekto robí dokument na počesť Joeyho Strummera a dá prednosť umelohmotným Blink 182, Limp Bizkit či Green day na úkor kapelám ako boli spomínaný Sham 69, Cock sparrer, Major accident, Last resort či 4skins, tak to človeka trochu zamrzí :-( Preto musí ísť z môjho pohľadu jedna hviezdička dolu. V každom prípade sa jedná o dokument, ktorý je naozaj hutne nabitý informáciami a to nehovorím o druhom dvd, ktoré obsahuje 133 minút rôznych bonusov rozdelených do rôznych tém ako napríklad: punk a ženy, punk a výtvarné umenie, ziny, móda... Takže si myslím, že za zhliadnutie nič nedáte. (09.02.2009)

No áno, keď si poviem punk, vybavia sa mi v prvom rade Sex Pistols a s nimi spojený hluk, chaos a disharmónia, takže UK punk mi je svojim imidžom a mojimi vlastnými začiatkami značne bližší, lenže... S odstupom času ma tá prebytočná provokácia na úkor nejakého hlbšieho zmyslu takpovediac znechucuje a čoraz častejšie sa na niekoho, kto sa označuje ako punker, či punkáč dívam s rokmi prevereným dešpektom, pretože (hoci už vymierajú) "krocani" a "gumkáčky" sú hanbou tejto subkultúry, ktorá sa vie (čo je pre veľa ľudí šok!) prejaviť aj v inej než v no future stránke veci - viz skvelý Henry Rollins, ex-BF, básnik, prozaik a v neposlednom rade človek, ktorému záleží aj na fyzičke (čo som od éry Misfits snáď ani nevidel, a tí - čo si budeme hovoriť - sa o punk len "obtreli"). A tým sa dostávam k US punku a subžánru hardcore. Znovu - londýnsky punk mi je hudobne bližší a určite sa tu nájde viac kapiel, ktoré mi sadli, než v tom newyorskom, avšak keď už si človek zvykne na kadenciu bicích a temer rapový prejav a preloží si aspoň pár textov, možno "melodiku" UK oželie (dobrým príkladom sú napr. Dead Kennedys s klasickým punkovým soundom a do živého režúcimi textami). Inými slovami - odchlastaj si svoje, ak to potrebuješ, experimentuj, ak ťa to spraví šťastným, vybúr sa, mládež to potrebuje a pak - vzdelávaj sa, makaj na sebe, mysli na to, že tvoje telo je tvoj chrám. A potom zistíš, že v punku sa nič nezmenilo, len ty si dospel. Potešili Siouxsie, Jarmusch, či Jello. Skvelá hudba, hodnotné postrehy, historické súvislosti (paralelný vývoj UK / US punks), chcelo by to však pritlačiť na pílu. Punks not dead, len tak smrdí :))) (24.11.2015)

Zajímavý dokument o historii, současnosti (a nejisté budoucnosti) punku od pravověrného punkera (né hudebně, nýbrž duševně) s nekonečně dlouhými dredy - Dona Lettse. Don zde představuje většinu kapel, které byly pro formování tohoto hudebního stylu stěžejní - takže samozřejmě nesmí chybět The Clash, Velvet Underground, Ramones, Sex Pistols, New York Dolls, Dead Kennedys a mnoho dalších. Avšak je zde také kontrast v podobě současných (často spíše v uvozovkách) punkových kapel typu Green Day či Blink 182 apod. O punku se tady taky trochu rozkecává několik slavných osobností, které byly jeho vlnou nějakým způsobem ovlivněny - Jim Jarmusch, Henry Rollins a další. Těm, kteří toho o historii a kapelách tohoto "nasraného hudebního hnutí" zas tolik nevědí, mohu vřele doporučit! A na druhou stranu, pravověrní punkeři určitě rádi zavzpomínají...(já to měla tak půl na půl - a rozhodně bych se ráda podívala znovu) (29.08.2006)