Břetislav a Jitka

Ne, že bych  Oldřichu Daňkovi upíral básnickou licenci, to rozhodě ne. Vždyť se mu podařilo udělat docela dobrý národní kýč (bohužel jako již mnohému před ním, Kosmou počínaje). - Poprvé jsem v tomto fóru použil slovo kýč; dle Umberta Eca: 1. Vypůjčuje si postavy a adaptuje je tak, aby byly všem srozumitelné, 2. Používá postupů, které jsou známé, rozšířené, použité a opotřebené, 3. Vytváří sdělení s cílem vyvolat účinek, 4. Prodává je jako umění, 5. Konzumenta přesvědčuje. že se setkal s kulturou a nemá tedy klást další otázky (Apokalyptici a integráti, 1964) (15.07.2023)

Legendu z hlubin českého dávnověku o "českém Achillovi", přemyslovské knížeti Břetislavovi, sepsal Oldřich Daněk velmi moderním způsobem (ovšem s použitím základních historických reálií - viz Břetislavova frustrace z "nemanželského" původu a základní motivace aktu únosu Jitky v podobě snahy o "vylepšení" jeho postavení sňatkem s příbuznou Konráda II). Postava Jitky v podání mladičké Elišky Balzerové není žádná "puťka domácí", ale hrdá a vzpurná žena, která ale včas pochopí, co může pro "svého" Břetislava udělat. Scéna z lesních hvozdů, kdy Jitka, k překvapení Břetislava, předstírá že je stará babizna umírající na mor, je skvěle vypointovaná. Stejně tak následná scéna, kdy si Ti dva (Břetislav a Jitka) konečně padnou do náruče. K tomu zní typická jímavá hudba Luboše Fišera (tak jako předtím zcela rovněž typická hrůzostrašně temná hudba stejného skladatele) a já jsem naprosto uchvácen. V krásné (převážně) exteriérové výpravě se Jiřímu Bělkovi podařilo natočit vskutku krásný historický televizní snímek. (28.12.2023)

Po delší době jsem se s potěšením znovu podívala na tento historický televizní film, jehož hodnota s plynoucím časem v mých očích roste. S odstupem doceňuji herecké výkony, které mi kdysi nepřipadaly nijak mimořádné, ale při porovnání se současnou televizní produkcí, nabyly na působivosti. Také na výpravě se tehdy nešetřilo. Příběh, který se odehrává převážně v exteriéru a s dostatečným komparsem, mne okouzlil řadou vtipných momentů a příjemnou hudbou. I když historickou autentičnost nemohu posoudit, zvedám hodnocení, protože tato zajímavá legenda neztratila nic na své kvalitě a dodnes mi nezevšedněla. (24.07.2016)

Příběh Břetislava a Jitky si přímo říká o zromantizovanou podobu. Oldřich Daněk však Jitčin únos z kláštera pojal spíše jako námět pro konverzačku, kdy se srdce dámy a mysl muže získávají především mozkem a jazykem (ve smyslu tvorby slov, vy čuňata :) ). Překvapilo mě, jak dobře sedla (mně jinak těžce nesympatická) Balzerová do "princeznovské" role, má důstojnost, půvab a nakonec navzdory počáteční rozmazlenosti prokáže i odvahu a inteligenci. A jinak ne zas tak známý Břetislav Slováček (byť s hlasem Jiřího Brabce) představuje u nás ne příliš viděný typ mladého hrdiny oplývajícího mužností i charismatem. Ze začátku je poněkud cynický a jedná účelově, ale nakonec i on ukáže, že má srdce. Do toho odpadlý kněz poustevník Jiřího Řehoře se svými pragmatickými hláškami dotváří hlavní trio filmu. "V jistém věku, pokud jde o ženy, začínají být představy hezčí než skutečnost." - "Mnichu, kde se myješ?" - "Proč hned mýt? Bůh deštíčkem umyje." (03.11.2016)

Nevím, co Bělku pudilo k obsazení nesympatického Slováčka do hlavní role, snad jen to vhodné jméno. Naštěstí je Balzerová skvělá, s čímž se u ní vlastně automaticky počítá. Výborný je i Řehoř. Takže pro mě z toho vzniknul Zdeněk a Eliška. Značně rozčarována jsem z Fišerovy hudby, která působí rušivě, zdá se mi, že jinak vždy přesný Fišer se tentokráte vůbec netrefil do rytmu dechu filmu. Slováček naštěstí alespoň mluví Brabcovým hlasem, škoda, že místo něj není Brabec kompletní. Scénář a režie jsou velmi vydařené. (23.11.2020)