Drawing Restraint 9

Matthew Barney i Bjork jsou jedni z mých nejoblíbenějších umělců. Silné obrazy jsou podkresleny snad ještě silnější hudbou. Až sterilní prostředí obrovské rybářské lodi, lovkyně perel i závěřečné splynutí postav jsou pastvou pro oči. Nesnažil jsem se rozumět symbolům, hledat děj...myslím, že to ani nebyl Barneyho záměr. Jen jsem se nechal unášet výstavou obrazů, zajímavě převedenou na filmové plátno. Skvělý zážitek. (31.10.2007)

Seděla jsem v kině, a když jsem takřka po dvou hodinách myslela, že umřu nudou jako největší z dendyjů a dekadentů, tak jsem se málem pozvracela, jak si Bjork s panem vizualistou Barneym (zde jako manželé v jakémsi animálním japonském svatebním rituálu) sekají nohy a pravděpodobně obědvají (ale spíše nee). Ta Angličanka vedle mě to nevydýchala, a ani se jí nevidím, ale já v kině za více než dvě stovky zůstala. Pak se paní zpěvačka proměnila ve velrybu, japonská lovkyně perel vyplyvla perly, a jdeme... K tomu povětšinou hudba jako když taháš velrybu za ploutev nebo stepního kozlíka za bradku. A je přece jasné, že všichni máme rádi přírodu. Jak sami vidíte, jsem z toho celá zpitomělá. (28.01.2008)

Bjork mám síce veľmi rád, ale toto je divná záležitosť. Začínalo to dobre, no časom sa z toho stane vlečúca experimentálna hovadina s chorými rituálmi. Dalo sa to skrátiť zo 135 na 20 minút. Odrezávanie si nôh pod vodou bolo nechutné. Mám dojem, že Barney sa snaží prázdnotu a vymletosť nazývať umením a pseudointelektuáli mu pritakávajú. Jednu hviezdičku dávam za hudbu. (16.10.2008)

Vizuálno hudobná báseň. Priebeh presunu vriacej bledožltej smoly v oceľovej kadi z ropnej rafinérie do prístavu na veľrybársku loď, a potom ďalej na Antarktídu. Smola vplyvom chladu tuhne a robotníci na lodi ju rôznorodo formujú. Paralelne sa odvíja splynutie a metamofózy páru, kde dôležitú úlohu zohrávajú ritualizované japonské obrady. Pokľudné tempo plynutia filmu, minimum slov (vysvetľujúcich), absencia dialógov. Ustrnutie, či nudu neumožní kolorit filmu, kompozícia záberov pripravená skúseným výtvarníkom a zároveň režisérom snímku Matthewom Barneym a hypnoticky krásna hudba Björk. Barneyho snahou je skúmať limity hmoty a priestoru pri tvorbe umeleckých diel, ich transcendentné presahy a premeny pri neustrnutí umelca. Významové posuny (veľrybárska loď určená na zabíjanie sa stáva poslom tvorby, robotníci spolutvorcami sochy, priemyselná fabrika miestom vyniknutia dúhového tanečného sprievodu) náhodné doplnky diela (záhadný predmet plávajúci v mori sa stáva súčaťou inštalácie) ovplyvnených inými (japonské lovkyne perál), emócie vyvolané pohybom neživej hmoty, to všetko prispieva a spoluvytvára ohromujúco pôsobiace zvláštnekrásne emočné ladenie. Vnútorné sebazapretie je symbolicky vyjadrené manieristicky dokonalými japonskými rituálmi. Výnimočný a komplexný zážitok variácií formy a času prostredníctvom jazyka inej filmovej poetiky. (07.12.2005)

Čekal jsem cokoli, ale dvě věci fakt ne - 1. Je to hudební film., 2. Má to děj. Teda, o ději by se daly vést diskuze, ale já ho tam našel. JAK JSEM FILM POCHOPIL JÁ Kapitán velrybářské lodi Nissin Maru ví, že přijde katastrofa. Tahle Nissin Maru je totiž v pořadí čtvrtá a číslo 4 v Japonsku má mnoho společného se smrtí a štěstí rozhodně není. Proto na lodi to číslo v názvu ani není. Každopádně kapitán tuší, že se blíží katastrofa, o které posádce radši neřekl a aby katastrofě zabránil, pozve na palubu dva lidi, kteří zachrání loď a její posádku tím, že si projdou jedním zvláštním rituálem. Oba dva vědí moc dobře, do čeho se dostali a tak po přípravách před vyplutím lodě, naloděním hlavních hrdinů a jejich přípravy na rituál se oba dva napijí zvláštního nápoje, po kterém se začnou měnit na velryby (nejprve asi psychicky a až potom fyzicky, protože si oba nejprve uřežou nohy (a nejspíš bezbolestně) a až pak se z nich stanou velryby i fyzicky a ve finále je vidíme ve vodě. Díky tomu si loď Nissin Maru usmířila přírodu za svoje lovy velryb, protože jí dvě nové dala. KONEC MÉHO VYSVĚTLENÍ. Jestli to takhle Barney skutečně myslel si nejsem moc jistý, možná jsem to v tom viděl jenom já, ale aspoň to pak pro mě mělo nějakou přidanou hodnotu. Drawing Restraint 9 je totiž především vizuální podívaná (možná to bylo to jediné, co Barney chtěl) a když bude divák akceptovat, že je to experimentální film a že o vizuál tu jde především, mohl by si to i užít. Já osobně bych za prvních 40 minut dal klidně 5*, protože až na jednu scénu zde byla podmanivá, atmosférická hudba a skoro všechny scény hodně připomenou styl Slow TV - a ten já rád. Bohužel pak až do konce filmu je té atmosférické hudby míň a úplně nejhorší jsou ty skladby, ve kterých se někdo snaží o zpěv (buď do toho skřehotá Björk (což je ale pořád ta lepší varianta, jelikož se to dá aspoň poslouchat), nebo nějaký Japonec) a i těch fascinujících Slow TV scén ubyde. Přece jenom, dá se to čekat, když v poslední hodině se vlastně nestane skoro nic jiného, než že kapitán vysvětlí historii lodě, započne ten "rituál" a dojde k oné pověstné scéně. Celkově mám ale problém to hodnotit, protože vůbec nevím, jestli Barney v tom filmu má nějaké poselství nebo ne. Ono mi totiž nepřišlo úplně dotažené a domyšlené (což je možná znát z mé interpretace děje), ale jak už jsem psal, aspoň by v tom byla nějaká přidaná hodnota. Vidím ji v tom ale proto, že tam skutečně je, nebo proto, že se mi to tak prostě spojilo dohromady? Netuším. Tak jako tak to do sebe něco má, experiment to je poměrně zdařilý a i když už bych si to znova nepustil, tak ty skoro dvě a půl hodiny se daly zvládnout bez větších problémů (ačkoli to po těch úžasných 40 minutách začalo být poněkud nudné), takže to na lepší 3* bude. (27.12.2020)