13 jezer

Kdo neviděl, neuvěří. Experiment, který bych pomalu mohla natočit i já (pakliže by mě někdo zavezl ke kanadským jezerům). Záběry jsou prý "matematicky vypočítané", ale to nic nemění na jejich brutální desetiminutové délce a totální nehybnosti - úlet. Ovšem takový, který si většina avantgardních nadšenců podruhé už nejspíš nedopřeje. Za drzost natočit něco takového aspoň ty 3*. (04.08.2006)

Nebudu vám tu lhát a tvrdit, že jsem to celé viděl od začátku do konce. Ale vy mi tu nelžete a netvrďte, že proto nemůžu tenhle film hodnotit. Můžu. Vlastně by šlo ohodnotit plnohodnotně i tu dvanáctivteřinovou GIFovou verzi, kdyby tedy byla ve větším rozlišení. U těchto věcí se říká, že by je sice mohl natočit každý, ale neudělá to, protože nedostane ten nápad. Víte, proč třeba já nedostal tenhle nápad? Protože by mi bylo trapně. (22.11.2013)

Je mi líto, že "nejznámějším" filmem James Benninga v Česku je bohužel 13 jezer. Bohužel, jednotlivá jezera nemají co nabídnout pod dobu celých 10 minut. Někdy tam je jen 10 minut záběr na vodu a nic jiného! Tohle tady prostě nefunguje, vzpomněl jsem si přitom na Ten Skies, kde máme 10 obloh a jeden záběr na oblohu má 10 minut. No jo, jenže tam každá obloha vypadá jinak, působí jinak, jindy dokonce můžeme ocenit "herectví" mraků a dá se na to dívat. Ale tohle prostě nefunguje, je mi líto. Tenhle film by byl lepší určitě ve stylu Small Roads - jedeno jezero dva a půl minuty záběr a bylo by to fajn. Benning to ale prostě chtěl natáhnout co nejvíc a experimentovat tak s tím, kolik toho divák snese. Bohužel někdy ty záběry na jezera nemají nic do sebe, na některých se nedá moc co obdivovat. No tak dobrá, tohle byl krok vedle. Sotva 2* (25.08.2018)

Bol som v pokušení napariť trinástim jazerám plných 5*, ale potom som si povedal, že by to predsalen bolo k ostatným sračkám trochu nefér. Tento 130 minútový kolos, mimo iného víťaz cyklu Otrlého diváka, pásma Klubu sebevrahov, a 41. Výročného zjazdu priateľov Hanky Zagorovej, je totiž jeden z najpodivnejších filmov vôbec. Postaviť kameru na breh jazera, nasnímať 10 minút statického záberu, dofajčiť si jednu alebo dve cigaretky, zbaliť sa a vyraziť k ďalšiemu jazeru - a výsledný "film" nasadiť do kín, to by napadlo len totálneho magora. Oficiálny text distribútora sa vás zatiaľ snaží nalákať na Bayovsky akčné scény v podobe prejazdu člna, či surfu po hladine, čo vôbec nie je pravda. Na jednom jazierku 3x prefrčia cez záber tie isté vodné skútre a na druhom zas v 5 minútovom rozsahu vychádza pomaličky zo záberu tanker. Žiadne explózie, prestrelky, zombies, červy, utopenci, mojito, či sprchové scény. Čím som zostal prekvapený bol fakt, že sa v premietacom sále nachádzalo viac než 0 ludí. Zloženie divákov bolo najpravdepodobnejšie takéto: 45% spáčov, 30% intelektuálov (v čele s Meliesom), 15% masochistov, 10% sebevrahov a 1 Rumcajz. Do konca vydržal málokto, my s JAnom sme to však zvládli za cenu straty zdravého rozumu a týždennej poruchy spánku. Stálo to za to? Rozhodne. Ale druhý krát by ma na to už nikto nenahovoril... (04.08.2006)

? / 10 Keď som si pred predstavením sadal do kresla, ktoré sa mi na ďalšie vyše dve hodiny malo stať domovom a posteľou zároveň, vôbec som netušil, do čoho vlastne idem. Reklamný LFŠ pamflet sľuboval aritmeticky presne zarámované obrazové kompozície a syntézu avantgardného hraného filmu (?) s experimentálnym dokumentom, čo, uznajte sami, neznie vôbec zle. Aké však bolo moje prekvapenie, keď prešlo prvých päť minút a Benningov zámer sa predo mnou rozprestrel v celej svojej obludnosti. Absencia akéhokoľvek štandardného naratívneho prvku ma zasiahla nepripraveného a doslova a do písmena ma odrovnala. Je zvláštne sledovať, ako strašne sa v takýchto momentoch zmení divákovo ponímanie toho, čo je a čo nie je na plátne zaujímavé – zdrvujúca kombinácia statickosti a zvukového deficitu našponuje vaše zmysli na maximum, popustí uzdu všetkým potlačovaným myšlienkovým pochodom a vy sa z ničoho nič prechytíte, ako už päť minút zhypnotizovane hľadíte na loďku pomaly sa plaviacu kdesi na upršanom horizonte. Počas celej vražednej stopáže sa tak na striedačku ocitáte v stavoch vrcholnej sústredenosti, chlácholivej ľahostajnosti a úplnej apatie, čo je pomerne zaujímavé z hľadiska psychologického, no už menej z hľadiska diváckeho. 13 Lakes sa jednoducho nemôže brať ako klasický film, skôr ako taký myšlienkový experiment – sám o sebe nezmyselný a bezcenný, no v širšom kontexte pomerne zaujímavý. (24.10.2006)