Letters from Iwo Jima
Listy z Iwo Jimy
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Režie:
Clint EastwoodScénář:
Iris YamashitaKamera:
Tom SternHrají:
Ken Watanabe, Kazunari Ninomija, Cujoši Ihara, Rjó Kase, Šidó Nakamura, Takumi Bandó, Júki Macuzaki, Takaši Jamaguči, Nae, Lucas Elliot Eberl, Toši Toda (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova... (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (407)
Dopisy z Iwo Jimy na mě jako celek příliš nezapůsobily. Snaha ukázat Japonce jako obyčejné lidi, která sbírá u ostaních body mě osobně ničím neohromila. Přeci je úplně jasné, že to jsou stejný lidi jako američani, rusové i němci, že se bojí smrti, že myslí na svou holku a že mají války po krk. Nepopírám, že některé scény mají obrovskou sílu, třeba hromadná "granátová" sebevražda a v kontextu vyznění tohoto filmu mě osobně vzala scéna, jak jde vojín s kýblem hoven a v tom amíci začnou ostrov odstřelovat a on má největší strach, aby se kýblu z hovnama nic nestalo, díky předchozí výhrůžce svého velitele. Bohužel tyto jednotlivé scény nedokážou dát dohramdy stejně silný celkový tvar, protože jsou mezi ně vloženy příliš rozveklé pasáže. Daleko větší dojem na mě udělaly vizuálně bezchybně natočené válečně scény. Myslím si, že kdybych si přečetl pár dopisů z Iwo Jimy rozemlelo by mě to mnohem více. ()
DVD/// Obsazení 8/10 Děj 7/10 Hudba 7/10 Efekty 7/10/// Ken Watanabe, opět kamera a filtry, hudba, příběhy postav -strašně přetažená stopáž/// Druhý válečný film od Eastwooda, jen z opačné strany, avšak sledující stejný konflikt. A mohu říct, že Dopisy jsou lepší než Vlajky. Zajímavé je, že ani v jednom z filmů nepotkáme tváře (hrdiny) nepřitele. Vždy je nepřítel jakoby anonymní, jen mi (záleží za kterou stranu hrajete) jsme obyčejní lidé, kteří máme strach nebo na někoho myslíme. Proto zřejmě dva filmy. Které jsou naštěstí od sebe dost odlišné, aby se nestalo, že dvakrát budeme sledovat totéž. Přestože jsou Dopisy tedy lepší, nemohu říct, že by některý film byl zrovna výhra. Zhlédnout za den cca 260 minut o tom samém, to chce mít výdrž. Jenže podruhé do toho už nepujdu. Být z toho jeden film, bylo by to mnohem lepší. Dopisy jsou tedy zajímavé, ale ten druhé film je zbytečný./// Celkem 71%/// ()
Scénář: Iris Yamashita .. Dle mého názoru neměl Eastwood točit dva samostatné filmy, protože každý z nich trpí příšerným natahováním a slovní a dějovou vatou, které je nadbytečně moc. Místo toho měl s pomocí zručných scénáristů (které k dispozici měl - vždyť Paul Haggis i William Broyles jsou machři) vytvořit jen jeden pospolitý, po všech stránkách plně funkční válečný film, který by zabránil výše zmíněným neduhům a byl následně ku prospěchu projektu. Anebo celý druhý film přenechat jinému režisérovi, nejlépe Japonskému. ANEBO měl nechat celý projekt natočit Spielberga!! Nemohu popřít, že se Dopisy povedly o chloupek více než Vlajky, ale žádný výrazný zážitek to není. Kromě zvuků, leteckého náletu a postupného potupného sebevraždění ve skličující beznadějné situaci nemá moc co nabídnout. Zvláště jsem si nějak nevšimnul těch dvaceti tisíc (20 000 !) Japonských vojáků, kteří statečně bránili ostrov celý měsíc - podle Eastwoodova vyobrazení poměru sil to byla hrstka chudáků proti stonásobné přesile (a tak trochu tím odporuje masakru mariňáků, který je vidět ve Vlajkách), celá bitva trvala jen pár dnů a přitom se ještě spousta císařských vojáků sama oddělala dle kodexu cti. Ubohé je pak třeba i archaické provedení flashbacků, hudba měla být mnohem pestřejší a bitevních emocí mohlo být mnohem více, resp. mohly být daleko intenzivnější. Takhle mě určité pokusy o ně nechaly výhradně chladným, takřka nezúčastněným pozorovatelem. 55%. ()
Rozhodně lepší než Clintův pohled na americkou stranu. Tady se to totiž Clint věnoval hlavně bitvě samotné, než nějakým osudům vojáků v Americe. Celý to tak působí daleko uceleněji a divák se taky daleko více zžije s postavama. Po tomhle filmu bych skoro více fandil Japoncům, protože u těch v tomto dvojfilmu aspoň člověk zná motivaci. A navíc herci hrajou fakt úžasně v čele s Kenem Watanabem. Na Eastwoodovi nejlepší snímky to ale pořád hodně ztrácí. ()
Galerie (48)
Zajímavosti (25)
- Z plavidel, která poskytují palebnou podporu vyloďující se námořní pěchotě, je v záběru nejblíže bitevní loď Texas (BB- 35), která se aktivně zúčastnila obou světových válek, a od sesterské bitevní lodi New York se mimo jiné lišila postaveními protiletadlových děl ráže 20 mm na dělových věžích č. 2 a 4. (Necrotongue)
- Snímek získal Oscara za střih zvukových efektů a na další tři zlaté sošky byl nominovaný. Bylo to v hlavních kategoriích – režie, původní scénář a film roku. Na Zlatých globech uspěl jako Nejlepší zahraniční film. (imro)
- Právě na sopce Suribači, kde měli Japonci vybodované podzemní pevnosti, pořídil 23. února 1945 fotograf Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války - vztyčení americké vlajky. (PATTXA)
Clint Eastwood zde pojímá bitvu o Iwo Jimu diametrálně odlišným způsobem než ve Vlajkách našich otců, jeho diferenciace na ty hodné a ty zlé je sice jasnější, stále však vyniká snahou onu pomyslnou bariéru zbourat. Nejlépe je to patrné ve scéně se zajatým americkým vojákem, jehož dopis svým obsahem v podstatě kopíruje obsah dopisů, jež dostávají vojáci japonští. ___ Dopisy, stejně jako efektnější a nadhodnocená Pouta války, začínají vykopáním minulosti, zde konkrétně vaku s věcmi nezbytnými pro vyprávění následujícího příběhu. Na rozdíl od Pout, v podstatě akčního snímku, mají Dopisy silně humánní poselství a jakkoliv na první pohled vypráví klasický dobrodružný příběh o cti a odvaze, odmítají válku akceptovat coby přirozenou součást dějin lidstva. Jejich divácké přijetí bylo z mnoha pochopitelných důvodů vřelejší než v případě Vlajek. Mají mnohem pevnější narativní strukturu, v postatě chronologickou, pouze zřídka obohacenou nějakým flashbackem, jenž však vždy dodává nový rozměr hlavnímu dění a slouží k detailnější charakterizaci některé z postav. Těch důležitějších přitom není tolik a za hlavní lze považovat dvě – generála Kuribayashiho a pekaře Saiga, kterého doma čeká manželka a malá holčička. Kuribayashi je v podání Kena Watanabeho přesně tím typem správného, vždy spravedlivého a vlasti věrného muže, jaké ztvárňoval John Wayne, dodává mu však ještě jeden rozměr – má respekt ke krajině svého nepřítele, k Americe ("kde se ročně vyrobí 5 milionů automobilů"). Stále je však příliš hrdý na svou domovinu, aby odmítl příkaz převzít velení na tom malém, leč strategicky nesmírně důležitém kousku půdy. Svůj odhodlaný boj nevzdává ani ve chvíli, kdy jej právě vlast, pro kterou bojoval, „zradí“ a společně s hrstkou přeživších odsoudí na smrt. O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život. Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. ___ Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých herců rozhodně nebylo náhodilé a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. Mnohé scény mi svou „poetikou“ asociovaly díla japonských režisérů. Eastwood buď pečlivě studoval jejich styl, anebo se obklopil tou správnou skupinkou spolupracovníků. Japonskou kulturu se snaží chápat i za hranice toho, co je pochopitelné pro Evropany – například hromadná sebevražda, v Japonsku přijímána zcela odlišně než u nás. Na jednu stranu je to překvapující, zároveň však velice potěšující coby důkaz oné snahy o jednotnost v nahlížení na nesmyslné zabíjení. Ačkoliv je pár scén totožných s těmi z Vlajek (například vyloďování), celkovou atmosférou se Dopisy liší. Liší se v mnoha ohledech, ve výsledku jsou silnějším a přímočařejším filmem, teprve postaveny vedle sebe ovšem dávají Vlajky a Dopisy celistvý obrázek ani ne tolik o jednou boji na jednom ostrově, jako o smyslu podobných bojů, o postoji nás – nezaujatých – k nim a hlavně o lidech, kteří jimi na vlastní kůži museli projít a v mírně pozměněné podobě procházejí dodnes. 90% Zajímavé komentáře: Dale, Indy, Macik, Martinius () (méně) (více)