Konec velké epochy

Prorocký snímek, předznamenávající sovětskou invazi? I tak se to dá říci. Mnohem více zde však jde o konflikt svobodné vůle a s ní spojené nejistoty versus jistota skrytá za "humanitárním" útlakem. Může vůbec někdo rozhodovat, co je pro druhé to dobré? A nutit jim to proti jejich vůli? Je pak invaze cizích mocnotí ospravedlnitelná? A co na to obyčejný člověk? Film nedává jednoznačné odpovědi (i když kterým tvůrci dávají přednost je jasné), spíše ukazuje širokou paletu možností a odlišné způsoby chápání jedné dané, mezní situace. (19.09.2011)

Videl som iba dva Moskalykove filmy a oba boli nanajvýš priemerné. Ani tento televízny zázrak nebol výnimkou a iba zo zvedavosti som ho vydržal sledovať do konca. Slabá bola pravdepodobne už samotná predloha a nenápaditá Moskalykova réžia spoločne s plejádou známych a prehrávajúcich hercov výsledok nevylepšila. Za najväčší nedostatok považujem žánrovú neujasnenosť, pretože systémom z každého rožku trošku sa dobrý výsledok nedá dosiahnuť. Aj tie tri hviezdičky v tomto prípade neznamenajú slabý nadpriemer, ale zreteľný podpriemer. (25.11.2019)

Hovoří CML: Co jste si nadrobili, to si taky snězte. Pozoruhodná dobová angažovanost nerozlišující mezi Východem a Západem. Pro a proti lidstva v tanci dialektiky velkých dějin a malých životů. V přímém kontrastu k tomu je přílišná modelovost postav a jejich reakcí. Skanzen protektorátní a postprotektorátní generace. Ze všech těch živočišných druhů je nicméně jeden podivuhodně autentický a dosud trvající: instalatér Krása. Celkový dojem: Tak nějak jsem si vždycky představoval soudobé německé eticko-filosofické divadelní hry. "Život je to, co bolí. Vemte si na sebe něco, Evičko, je tam zima." (15.12.2011)

Neobyčejně a nezvykle působivý televizní film. Silně sugestivně vyvolávala inscenace pocity stísněnosti, bezmoci a i znechucení nad jednotlivými postavami. Zbytečným a nefunkčním mi přišel hlas jakéhosi hlasu-tazatele "zvenčí". Z herců byl nejzajímavější asi Vladimír Šmeral; přesně vystihl nechutnost a zrůdnost myšlení mimo kontext přirozené lidské mravnosti. Téměř k nepoznání mladý tu byl Jiří Ornest. (05.03.2007)

Poměrně zdařilá televizní inscenace zachycující okamžik (po)zastavení se lidstva v lemovské situaci kontaktu s mimozemskou civilizací, komorně představený na pestrém populačním vzorku osazenstva velkoměstské kavárny. Lidstvo je výstižně představeno svou okamžitou silovou reakcí (očekáváním meziplanetární války a přípravami k ní), danou sebeprojekcí; na druhou stranu i mimozemští „okupanti“ ve svých anoncovaných krocích dokonale reprezentují totalitní moc bránící se společenské proměně. Rozporem charakteristiky mimozemšťanů však zůstává, že zatímco se jejich myšlení vyvíjelo zcela odlišně od lidského (jak sami zdůrazňují), stále vycházejí ze zavádějící představy existence (jakýchkoli) nezlomných faktů, na níž vystavili svou představu o hrozícím konci Země. V každém případě musím ocenit výborné herecké výkony a účinně navozenou temnou, klaustrofóbní atmosféru, jíž procházejí echa dávných otázek po smyslu, povaze a původu lidské existence, jaké si již ve druhém století po Kristu pokládal Klémens Alexandrijský: „Kdo jsme byli? Čím jsme se stali? Odkud jsme byli? Odkud jsme sem byli vhozeni? Kam spějeme? Odkud máme čekat vykoupení?“ (07.04.2011)