Konec velké epochy

Na starý čiernobiely film "Koniec veľkej epochy" ma upozornil PhDr. Ľubomír Huďo. Je to veľmi výstižná paralela ku tomu, čo sa odohráva v súčasnosti. Aj keď bol tento snímok natočený v roku 1965, dokonale reflektuje stav, ktorý dnes nastal v rámci korona fašistického šialenstva. Komorný príbeh sa odohráva v pražskej kaviarni, kde sa ľudia dozvedia z televízie, že našu planétu obsadili mimozemšťania. Prišlo niečo neznáme a média diktujú, čo majú ľudia robiť. V meste ustáva všetka činnosť, nikto nesmie vychádzať! V tejto situácii začínajú na povrch vystupovať skutočné charaktery hosťov kaviarne. Ukazuje sa kto je silný, slabý, odvážny, zbabelý, bystrý, hlúpy. Majú na výber. Buď sa vykašlú na mediálnu manipuláciu a vídu von alebo sa zostanú ustráchane krčiť v (covidovej) klietke. Toto filmové podobenstvo je v dnešnej dobe mimoriadne aktuálne. ***** (23.07.2021)

S najväčšou pravdepodobnosťou najkomornejší film o mimozemskej invázii, aký bol kedy nakrútený. Je to dané aj formátom tv filmu, ale ten je vlastne v tomto prípade výhodou. Koniec veľkej epochy sa ani neuberá príliš predvídateľnými cestičkami, úmysly mimozemšťanov sú dosť prekvapivé a celkom originálne, až má človek tendenciu sa im podvoliť, ako by aj jedna postava rada učinila. Záver zostáva otvorený, čo sa odohráva v exteriéroch sa dá iba domýšľať a chce sa aj povedať, že to chcelo pokračovanie. Ale to si môže koniec koncov každý divák vytvoriť v hlave sám. (25.11.2019)

Videl som iba dva Moskalykove filmy a oba boli nanajvýš priemerné. Ani tento televízny zázrak nebol výnimkou a iba zo zvedavosti som ho vydržal sledovať do konca. Slabá bola pravdepodobne už samotná predloha a nenápaditá Moskalykova réžia spoločne s plejádou známych a prehrávajúcich hercov výsledok nevylepšila. Za najväčší nedostatok považujem žánrovú neujasnenosť, pretože systémom z každého rožku trošku sa dobrý výsledok nedá dosiahnuť. Aj tie tri hviezdičky v tomto prípade neznamenajú slabý nadpriemer, ale zreteľný podpriemer. (25.11.2019)

Když přijdou silnější, je to vždycky okupace. Jak se jen zachovat? Tento pomyslný lakmusový papírek, kterým autoři, scénáristka a spisovatelka Jindřiška Smetanová a režisér Antonín Moskalyk, prověřili lidskou povahu na základě ireálné (nepředstavitelné) situace, v níž je bezprostředně ohrožena suverenita státu a svoboda jednotlivce, je s ohledem na věci příští (srpen '68) málem jasnozřivou předpovědí. Bod zlomu, tedy to, proč najednou nic není jako dřív, navíc zastihuje zdejší postavy, bezejmenné a proto anonymní, nepřipravené, zaskočené, uprostřed ospalého všedního dne – tedy přesně takové, jaké bylo možné vídat na pražských ulicích také o necelé tři roky později, v den vpádu sovětských vojsk. Pomineme-li jakýsi hlas zvenčí, který je ale nutný pro uvedení kontextu a který zpřítomňuje objevivší se zlo prostřednictvím televizní obrazovky, jsou všechny ostatní postavy funkčním prvkem tohoto nevšedního experimentu. Obsazením špičkových hereckých interpretů (Šmeral, Růžek, Brodský, Krůta, Dítětová, Waleská, Dostalová, mladý Ornest a další) nabývají tito nehrdinští hrdinové na své přirozenosti, zabydlují onen ireálný prostor reálnými prožitky. Slabí a silní, odvážní a zbabělí, chytří a hloupí. Lidstvo pod kuratelou. Nic se nezměnilo. Vůbec nic. (09.10.2016)

O tak propracované a naprosto realisticky působící psychologii postav se může většině těch (především současných) "velkých" sci-fi snímků jen zdát. Bezkonkurenční Vladimír Šmeral, Martin Růžek a další (moje oblíbená Jana Gýrová), houstnoucí nejistá atmosféra plná strachu a nejrůznějších obav, mimozemský hlas Jiřího Adamíry... A příčina rozpoutání třetí světové války, která někomu možná připadá úsměvná, ale mně se bohužel zdá zcela uvěřitelná. Protože lidé jsou v podstatě jen hloupé nechlupaté opice se silnými sebedestruktivními sklony. (09.03.2012)