Zvětšenina

Nevšedný obrazový zážitok naznačujú už úvodné titulky, kedy v ploche písmen prebieha zebrovito zachytený obraz pohybujúcej sa ženy - odlišný od scenérie za titulkami. Nasleduje kompozične a pastelkovo sýte vykreslenie prostredia mondénnej anglickej mestskej smotánky 60. rokov, zachytením dňa a noci jedného z jej príslušníkov. Antonioni si však bohužiaľ neodpustil typický znak jeho tvorby - nadnesenú cynickú nudu, dokonale precítenú prázdnotu a podivný záujem-nezáujem o objekty živé či neživé. Divák je nútený pretrpieť si ubíjajúce pocity umeleckej smotánky veľkomesta zároveň s hlavným hrdinom, bez nadhľadu, či humoru. Riedky dej plynie vééľmi pomaličky, vyžíva sa v ukázaní bežného dňa fotografa, kde dominuje potácanie sa odnikadiaľ nikam... Tieto stojaté vody nerozvíri ani v náhlej inšpirácii prinesená vrtuľa z akéhosi starinárstva. Na druhej strane línia odkrývania zdanlivo zjavných významov, reality odrazu (koľko len sa pracuje vo filme so zrkadlovou realitou), vnímanie zdanlivo videného, či počutého spolu s majstrovsky zachytenou atmosférou nevysvetlenia dávajú tejto, vo veľkých časových plochách až neznesiteľne zdĺhavej, podivnosti plusové body. p.s. Tak skvele zachytený šum vetra v mestskom parku, prasknutie vetvičky, tajomno za sýtozelenými kríkmi som už dlho nevidel a pri sledovaní Zväčšeniny ma vždy dostane. (21.07.2005)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Mě uklidňuje, že se to nelíbilo ani doma, a to otec po tom ve své době toužil. Ovšem viděno dnešní očima - neshledal na tom pranic zajímavého. A tou cestou spolu jdeme ruku v ruce. Však je to běžná detektívka, které vévodí feeling roku 66. V hlavní roli blběna a blběna, odlišujeme podle barev silonek na zelenou a červenou. A Vanessa Redgrave mi přijde krásná až s věkem, takže až tak v posledních letech. Upocené trendy holčiny tehdejšího Londýna vám holt neocením. (06.03.2009)

[7/10] (Bridge) (Metrocolor /// Produkce: Carlo Ponti, Pierre Rouve /// Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond podle povídky Julia Cortázara /// Kamera: Carlo Di Palma /// Hudba: Herbie Hancock /// Nominace na Oscara: Michelangelo Antonioni (režie), Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond (scénář) /// MFF v Cannes: Michelangelo Antonioni (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (28.06.2009)

Film, který první půl hodinu říká jen to nejmín co může. Snaží se ukázat vlastnosti hlavního hrdiny a ostatních i celkem nevýrazných postav. Ukazuje dokonale náladu, pocity, atmosféru a "klid" 60.let v Londýně. Hlavní hrdina je arogantní, sebevědomý, cílevědomý a mající všechny vlastnosti potřebné k docílení genialního fotografa(včetně úchylného běhaní a vtíravého fotografování). K lidem okolo něj se chová jako kdyby neznamenali nic a to hlavně co se týče "tupých", anorektických a škaredých modelek. Jedna žena ho miluje, ale spí a žije s jeho kamarádem. Není si jistá jím a vztahem k němu. Další dvojice mladých "modelek" udělá naprosto cokoliv pro jednu fotku. Celé to vyvrcholí, jednou nevinnou fotografií. Zvětšenina zvětšuje lidské chyby, promyšlenost chování lidí a toho jací jsou lidé. Zbylá hodina filmu je již velmi zajímavá. Režisér si hraje se skvělým hlavním představitelem a atmosférou, která je mu nabízena. Naprosto dokonalý "větrný park" je lahoda pro uši a oči a rád bych se takovým parkem někdy prošel. Režisér nakonec ze všeho dostal maximum. Závěrečný tenisový zápas , který spojí a nechá přijmout fotografa jinou realitu. Tu kterou mi nenabízí jeho zrcadlovka. Fotograf se zděsí možného objevu a toho co může znamenat a radši si to nechá jako své tajemství. Jeho objev by mohl být jeho vrchol, kterého již nikdy jinak nedosáhne a bude jen upadat. Ze závěru si vyvodte co chcete, ale pomalý začátek a jeho nudnější vývoj bohužel shazuje tento film min. o hvězdičku. (06.11.2004)