Kaidan

Kaidan je poměrně zajímavý, byť na můj vkus snad až příliš epický kaidan. V podstatě jde o několik tradičních duchařských příběhů spojených dohromady. Takaaki Enoki je neuvěřitelně prkenný, s unylým výrazem a bezradně minimalistickým projevem - pokud je toto záměr, pak ztvárnil postavu Shina skvěle (protože takhle nesympatický idiot, byť docela dobrosrdečný, se jen tak nevidí), pokud nikoli, jde o jeden z nejhorších hereckých výkonů, se kterými jsem měl za poslední dobu tu čest. Na tom u mě do značné míry závisí i pohled na celý film - pokud jsem měl s hlavní postavou nějak výrazněji souznít, je mi líto, ale opravdu to nešlo. Jestliže bylo záměrem vykreslit ji jako pasivně, usměvavě a zcela nevědomě sobeckého hňupa typu "kam mě posadíte, tam mě najdete...hlavně se o mě postarejte", pak se to povedlo dokonale. Tak či onak, konec ve mně (po poměrně mezních dvou hodinách) vyvolal soucitu, co by se za nehet vešlo. Paradoxně - ze začátku Shin působí jako sympaťák, byť trochu otravně nesmělý, ale jakmile se začne něco dít...no, debil k pohledání. Za nejsilnější motiv považuji samotné navazování dalších vztahů i při vědomí svého prokletí a právě toto je hlavní pilíř existenciálního rozměru příbehu, ze kterého vychází i většina ostatních obsažnejších situací. Jinak se dočkáme pouze lehké sondy do lidských povah a japonského pojetí osudu, slušných vizuálů a několika originálních formálních nápadů (strop - jezero..). Nevylučuji, že po dalším shlédnutí by se hodnocení mohlo o hvězdu zvýšit... (03.09.2010)

Romantické hororové příběhy nejsou ve světové kinematografii nijak obvyklé. Výsadou vždy byli hlavně japonské kinematografie, která je natáčela převážně v období 50. - 60. let a tento snímek je vlastně takovou poctou tohoto žánru. Není samozřejmě od věci, že se jedná o příběh duchařský, na který byli japonští tvůrci vždy machři. Příběh, ať by se mohlo zdát, není čistě na hororu stavěný, byť tu takové scény jsou. Pojednává o skutečné lásce až za hrob a v tomto případě doslova. Snímek tedy vypráví milostný příběh obsahující nadpřirozené prvky. Závěrečná scéna snad ještě nikdy takto k vidění nebyla. Byť to režíroval Hideo Nakata, který stojí za snímky jako je Ring či Temná voda, o jeho typickém budování strachu nelze v tomto případě uvažovat, byť tu mnohé náznaky jsou. Příběh je velmi vážný a silný ve scénáři, ale vlivem místy až artového pojetí pro leckterého diváka bohužel nudný. Hideo Nakata se nejvíce vyžil ve vizuální stránce, kde si dal viditelně velmi záležet. Co scéna, to živí obraz. Ne, žádná brutalita a hektolitry krve jako v západních snímcích se nekoná. Tady jde o lásku, jen v nezvyklém kabátě. (15.02.2017)

Tenhle film si mohl v pohodě dojít pro 4 nebo 5 hvězd, jenže mistrovství kamery, výpravy, vhodně zvoleného obsazení podkopává scénář, který nedává vyniknout tomu o co zde, mělo jít asi především - atmosféra, pocity. Rozhodně to neměl být horror, spíše bych to viděl jako film zasazený do neurčité doby, místa, kde hlavní hrdina chce vzdorovat prokletí a nějak se mu to nedaří. Co se zde nedaří je vybudování nějaké souvislé atmosféry, přiblížení hlavních charakterů. Dlouhá stopáž by nevadila, pokud by děj byl lépe rozvržen. (07.02.2010)

Keď je prekliatie pridlhé. Úvodná pasáž, stojaca na počiatku zapovedanej lásky medzi potomkami dvoch mužov, ktorí sa dostali do smrtiaceho konfliktu, vtiahla do deja. Zaujalo i následné zobrazenie života predavača tabaku v Ede, dnešnom Tokiu. Prekliato sa zamiluje do staršej učiteľky spevu a tým sa začne zamotávať klbko jeho milostných tragédií. Vŕšenie karambolov postupuje zvláštne rozvoľneným spôsobom. V protiklade s pomalým plynutím tragických lások hlavného hrdinu sa záver sa snaží akciou a následným vypointovaním akoby dohnať spomalené minúty predchádzajúceho deja. Napriek tejto výhrade je celok zaujímavým nahliadnutím do sveta japonských kaidanov - strašidelných príbehov s tajuplnými znameniami, pripomínajúcimi zaniknuté deje a mŕtve osoby, ktoré prenášajú nevysporiadané dôsledky minulých činov do ďalších vzťahov a generácií. (01.09.2020)

Kaidan by si spíš než škatuli "duchařský horror" zasloužil nějaké velkohubější označení - něco jako "stará japonská legenda o lásce, nenávisti a prokletí". JE to totiž velkolepý film, který má blíž k Tygrovi a drakovi než k Ringu nebo Zmeškanému hovoru - baladická story s místy nádhernou kamerou a hudbou ve volném vyprávěcím tempu. Jeden z nejzajímavějších filmů, co jsem zatím letos viděl. (24.05.2008)