Délka polibku devadesát

Moskalykova snaha po satirické komedii? Zasmál jsem jen jedinkrát při vyplňování dotazníku - Vaše činnost za okupace... Kolikrát jsme takové nesmyslné formuláře vyplňovali. Dnešnímu divákovi tenhle film neřekne vůbec nic, já se ho aspoň snažil pochopit v kontextu poněkud uvolněné doby 60. let, kdy bylo dovoleno do nepravostí tepat, ale jen opatrně, soudruzi; takže socialistický byrokratismus vytvořil Úřad, který sledoval, jak se budou rodiče paterčat chovat po svatbě, aby ho mohl prezentovat jako zářný příklad. Současně však pan Hofman (scénárista) vytvořil nevědomky viagru půl století dřív, než byla skutečně objevena. Místy mi to trochu připomínalo nepovedeného Felliniho (Cabiriny noci?), stříknutého surrealismem. Jedna hvězdička s přimhouřením oka. (03.01.2016)

V kontextu Schormova interrupčního dokumentu Proč?, který vznikl jen o rok dříve, neztrácí téma porodnosti v socialismu na aktuálnosti ani zde. Ostatně tehdejší politika aplikovaná na rodinu dala posílit vztahům, jejichž dopady řešíme dodnes. Je to marnost nad marnost, to zakládání manželství a rodin jen podle toho, zda bude přidělen byt či nikoli. Lidi by při chuti byli, ale co dál, že? Moskalyk si dovolil v rozpuku šedesátek natočit ironický film bez zbytečně planých uměleckých ambicí a to potěší. Délka polibku devadesát je nechtěně humorná v celé své délce a poukazuje na jepičí život sensace, která pod pracovním označením paterčata plane stejně dnes jako tehdy. Nadto velmi příjemné civilní výkony Syslové a Vlacha. (18.06.2016)

Připadá mi, že na konci roku zbylo na Barrandově v rozpočtu spousta peněz, a tak se narychlo přemýšlelo, co s nimi. Scénárista dostal za úkol během dvou hodin vymyslet děj, tak si zašel do restaurace na vydatný oběd, hodinu a půl se prospal a během maximálně posledních 10 minut naházel na papír všechny představy, co ho právě napadly. A podle toho film také vypadá. Smršť vzájemně nijak zvlášť navzájem pospojovaných scének a nešetření s penězi (např. jsem v žádném jiném českém filmu neviděl, aby v jednom obraze bez souvislosti s dějem jen tak přistál vrtulník). (12.02.2012)

Výživná esence experimentů ze šedesátek. Taková ta snaha, aby to bylo správně socialistické, ale taky světové a novátorské... Zaujalo mě pár záběrů ze Zlína, ale jinak to byla šílená nuda. Manželům se narodí paterčata a v rámci pokroku je nutno přijít na to, jak podobnou věc zopakovat a zprůmyslnit. Dostanou vilu, vybavenou hromadou "moderních" vynálezů, které po většinu času nefungují a jsou spíš na obtíž a pod tlakem dohledu úředníků se sobě navzájem odcizí. To se děje prostřednictvím všemožného bloumání po zšeřelých místnostech, mačkání prskajících tlačítek, hekání a poulení očí. (14.08.2009)

"To jsou naše první socialistická paterčata a po nich budou náledovat další!"                                                                  Bezvýznamný mladý pracovník se marně snaží sehnat byt. Nikdo mu nevěnuje pozornost, ale vše se obrátí doslově naruby, když jeho žena porodí patečata. Najednou se dostávají na výsluní, je jim přidělen krásný rodinný domek, je jim přidělat osobní tajemník, je svolána tisková konference. Absurdita života v socialismu v kostce. Je pravda, že řada vtípků časem zaniká, ale v roce 1965 mít doma prakticky všechno na dálkové ovládání byla velice slušná nadsázka. To neměli ani straničtí funkcionáři. Demolice vily odhaluje řadu nahrávacích zařízení. Na svou dobu VELICE odvážná satira! Krásná byla i tisková konference, kde řadu jemných inteligentních vtípků místní uživatelé zřejmě vůbec neodhalili..                                                       Uživatel sator se mýlí, Oldřich Vlach si zahrál víc hlavních rolí, okamžitě se mi vybaví Cena medu a Nepodepsaný knoflík. Na divadle hrál hlavní role v Králi Ubu, Procesu a Macbeth, v roce 1978 získal ocenění Literárního fondu za hlavní roli v Hamletovi. (10.02.2015)