Tetro

S hodnocením Tetra to bude sakra těžký, protože zákonitě každý, kdo na to půjde, zkrátka čeká Kmotra. Leč ten se nekoná. Coppola je pan režisér, o tom žádná. Tady je to vidět z každýho záběru - to, jak si tady hraje s černobílou kamerou, je fascinující a dlouho jsem to neviděl. Vytváří fascinující obrazy, který by se klidně mohly rámovat. Kompozičně je to zkrátka moc fajn. Horší je to s příběhem, ten se hrozně táhne a nějak ne a ne diváka k sobě dostat. Místy je to opravdu podobný telenovelám (hlavně závěrečný zvrat), na druhou stranu Coppola má nad postavami nadhled, takže si může dovolit lehkou ironii a sarkasmus. Oba herci jsou výborní, leč Gallo mi přišel o chlup lepší, Ehrenreich je totiž podobnej DiCapriovi a přijde mi, že toho někdy lehce zneužívá a snaží se stavět do jeho pózy. Závěrečný zvrat mi bohužel přišel nedůvěryhodný a zkrátka jsem jim to nezbaštil, takhle to skončit nemělo. O tomhle filmu se určitě dá diskutovat v úzkým kruhu fandů filmový řeči a na specializovaných školách, formálně je fakt povedenej. Příběhově je to horší a prostě mě to nedostalo. Ale Coppola pořád umí. 60% (03.05.2011)

Bohužel si nemůžu pomoct. Na mě to celé působilo velice zvláštním dojmem. Rozhodně nejde o film, který je určen pro každého diváka. Je to takové těžko stravitelné. Myslela jsem, že se filmem nedokážu vůbec prokousat, ale zajímalo mě, jak je to s Tetrovou rodinou. Tetro mi silně připomínal Quentina Tarantina. (10.07.2012)

Přepsáno v srpnu 2019. Tetro patří k tomu zajímavějšímu, co Francis Ford Coppola ve filmovém světě stvořil. Tetro je jeho intimní interpunkcí životního i pracovního dozrávání. Staří je v mnoha ohledech schopné zásadního smíření, uvědomuje si malichernosti s krutými následky, otevírá staré rány bolestí lidské duše, odpouští a sám žádá o odpuštění. Základnu vztyčil v důvěrně známém světě kultury a umění, melancholicky pozoruje zdeformované vztahy a zmatek ublížených niter, touží se dobrat porozumění a tiše zuby drtí kapky slz. Herecká stránka jde narušeným vnitřním světům vstříc, pochyby lze snad mít o zvolené vizuální stylizaci, je příliš schématická ve snaze po dosažení působivějšího efektu. Hlavním objektem zájmu je Angelo 'Tetro' Tetrocini (velmi zajímavý Vincent Gallo), muž s rozervaným srdcem, úzkostí a vzdorem. Minulost je plná bolesti a přervaných svazků, vzpomínka se bojí trápení, přesto je jedinou cestou k vykoupení. Rozervanost je důsledkem pocitu vlastního selhání, nezvaná cesta do uzlu nitra je rituálem obrození. Umělecká tvorba je navigačním přístrojem v tíze úzkosti. Hlavním hybatelem obrodných procesů je Bennie Tetrocini (pozoruhodný Alden Ehrenreich), mladší Angelův bratr, nadšený ze vzájemného shledání po dlouholeté odmlce. Otázky narážejí na vznětlivou hráz odporu, ale stále přetrvávající vzájemné příbuzenské pouto je silnějším pudem ke společnému sebeurčení. Hlavní ženskou postavou je Miranda (velmi zajímavá Maribel Verdú), Angelova životní partnerka argentinské etapy života. Je laskavým prostředníkem při obnovování zpřetrhaných vztahů. Důležitou postavou vášní je Carlo Tetrocini (dobrý Klaus Maria Brandauer, též v roli svého staršího a mnohem méně úspěšného bratra Alfieho), Angelův otec, slavný a uctívaný dirigent a hudební skladatel. Úspěch má sklony k nadutosti a přezíravosti, soukromí nemusí vždy naplňovat všechna předpokládaná očekávání veřejnosti. K výraznějším postavám patří také Alone (výrazná Carmen Maura), nejvlivnější argentinská literární kritička a bývalá Angelova mentorka psaní. Nenaplněnost předpokladů se nikdy neodpouští, ikona musí mít pevnou půdu pod nohama. Z dalších rolí: Angelův blízký kamarád a provozovatel malého buenosaireského divadýlka José (Rodrigo De la Serna), jeho manželka v bouřlivé harmonii bytí Ana (Erica Rivas), Mirandina mladá, energická a zvědavá neteř Maria Luisa (Sofía Gala), snaživý divadelní dramatik Abelardo (Mike Amigorena), Angelova matka a slavná operní pěvkyně Angela (Adriana Mastrángelo), teta Marie Luisy a herečka bez studu Josefina (Leticia Brédice), či Angelova dávná láska mládí Naomi (Ximena Maria Iacono). Tetro patří k nejosobnějším filmům veleslavného amerického filmaře jménem Francis Ford Coppola. Vizuální stylizaci sice stále považuje za vrchol umění, přesto se mu překvapivě daří dotknout se nitra. Rozervanost lidské duše na Coppolův způsob patří k uspokojivějším filmovým zážitkem. (20.09.2012)

Dílo člověka, který ví, že dívat se do světla přímo může být smrtící. V kombinaci divadelnosti, archaičnosti, aluzí, freudiánských schémat a stylizace nachází Coppola kýžené narativní bezpečí, bezčasí, dokonalou kontrolu nad tím, co vypráví. Zvláštní a velmi bohatá kombinace mnoha inspirací (od černobílých klasik let 40., 50. až po almodovarovskou expresi) tak vyhlíží monumentálně a petrifikovaně, jako ony patagonské ledovce. Emoce se tu hýbou pomalu jako ledový masiv, studí, nezasáhnou, film se bezpečně kuklí do promyšlených drah a schematizovaných obrazů rodinného rozkladu i tvůrčích muk. Coppola opravdu natočil svůj testament - tady už není prostor na drásavost a experiment, jen na pohyb v bezpečně ohraničeném prostoru mistrovsky nasvícené a nasnímané scény, která je z velké části coppolovským soukromým divadlem. Tetro jen těžko zasáhne, ale rozhodně patří k pozoruhodným počinům pro pár vyvolených. (12.05.2011)

Trochu chorobná variace na téma "v každí rodině je něco". Je tu sled nádherných obrazů s "latino" náladou. Hispánsky líné tempo. Vychutnávání života od kavárny ke kavárně . Jsou zde lehce operetní figurky. Filmu vévodí Maribel Verdu a její nevtíravá přirozená neútočná krása. Klíčovou úlohu si zde drží hudba.Uvnitř příběhu to Coppola svou psychoterapií uměním přehnal a není to jeho nejsilnější dílo. (24.04.2020)