Smuteční les Mogari

Námět sám o sobě je velmi silný (smíření se se smrtí svých nejbližších), ale to zpracování je takové "na půl plynu". Úvod je příliš dlouhý, atmosféra není tak silná, jak by měla být, některé scény jsou bezvýznamně dlouhé... Vlastně to vypadá (zasvěcení pochopí) jako nějaký slabší odvar Apichatponga Weerasethakula. Ten by takový námět dokázal zpracovat přímo dokonale, ale v podání Naomi Kawase to prostě zůstalo někde na půl cesty. Navíc zdejší chození po lese je jen chození po lese, Weerasethakul by do toho zakomponoval nějaké symbolické scény a právě ty mi tu dost chyběly. Příroda je tam ale hezká a ujde i kamera a herecké výkony. Nějaká atmosféra tam taky je a celkově to vidím na slabé 3*, přičemž potenciál tu byl na víc. (01.10.2020)

42nd KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2007 - OPEN EYES - Otevřené oči - Za tři roky na filmovém festivalu v Karlových Varech sem viděl 117 filmů, ale na nic tak otřesného nejde zapomenout. Kdyby režisér těch 97 minut vměstnal do jednoho desetiminutového filmu tak bych se i tak strašně nudil. Ať se na mě v Japonsku nezlobí, ale za tohle by se měl režisér hambou propadnout (nebo raději spáchat harakiri). Jak mohla být hlavní hrdinka za tohle na nějakém velkém evropském festivalu oceněna za nejlepší roli to mi je naprostou záhadou. Nedávám odpad jen z jediného důvodu a to za atmosféru filmového festivalu i když by si film nic jiného nezasloužil. - 10% (07.01.2009)

Asi se to snažilo přemítat o stáří, žití na sklonku života, smrti, nevím. Skutečností zůstává, že po půlhodině nudného pobytu ve venkovském důchoďáku bere mladá pečovatelka jednoho nevyzpytatelného senilního dědulu (který ji předtím napadl a poranil ruku) na výlet, on uteče a ona ho následuje do hustého lesa. Jejich rozvláčné bezdějové bloudění má daleko k nějaké povznášející lyrické pouti k prozření, spíše připomíná suchý dokumentární záznam fádního plahočení bezradné holky, jež nezvládá svého neposlušného polodementního svěřence. A závěr jsem nepochopil, patrně nejsem obeznámen s něčím z japonských zvyků a tradic. (20.01.2015)

Verím, že naladiť sa na výhradne mediatívny tón voľne plynúceho "nepríbehu", akokeby nezainteresovanú dokumentaristickú formu, či na spirituálnu frekvenciu plnú kultúrnych šifier a hádaniek, nemusí byť zrovna to najednoduchšie, ale pokiaľ má trpezlivý divák aspoň minimálny vzťah k existenčným kontrastom ako život/smrť, mladosť/staroba, človek/príroda alebo aj sklamanie/uzmierenie, niečim ho táto minimalistická púť určite poznačí. Mňa očarila autorkina vehemencia v nenútenom zobrazovaní spolupatričnosti ako takej, absolútne dychberúcim prelínaním trvale neúprosneho skutočna s dočasne odbremeňujúcim nadrealizmom (piano, tanec v lese) a taktiež skalopevným presvedčením, že kto cestu hľadá, tak ju poväčšinou nájde a vo výnimočných prípadoch, dosiahne aj kýženého cieľa. "Mogari no mori" je prenáramne netendečné dielo v ktorom nemožno prehliadnuť onu bezbrehú úprimnosť cirkulujúcu v intenciách nezištného humanizmu, duchovnej vzpruhy a esenciálnych paradoxov nášho bytia…"Running water never returns to its source." (02.10.2013)

Významovo pre mňa prázdne. Páči sa mi prostredie do ktorého Kawase zasadzuje svoje postavy, aj dlhé zábery aj akási meditatívnosť pod povrchom. Ale Smútočný les má neznesiteľné postavy. Motivácia z ich strany je minimálna a čo sa týka prevedenia je miestami až surovo nezaujímavé. Smútočný les je tak pre mňa len obyčajnou prechádzkou plnou silených scén, bez výraznejšieho významu. Vzťah či už medzi dvomi pútnikmi, okolím, alebo prostredím lesa je naznačený naozaj len minimálne ale nie je rozvitý ako v predchádzajúcich režisérskych počinoch Naomi Kawase, kde bolo prostredie rovnocenné s postavami. Pre mňa skôr sklamanie. (20.02.2017)